Konceptualizace mores v dramatickém básnictví. Studie o poetice francouzské tragédie v 17. století

Abstract

214 Abstract Conceptualization of Mores in Seventeenth-Century French Tragedy This thesis is devoted to the study of interpretations of how tragic characters should be portrayed ("mores", "ethos", "mœurs") in French seventeenth-century theories on Tragedy. The theoretical writings of Jean Chapelain, La Mesnardière, Pierre Corneille, d'Aubignac, René Le Bossu, Rapin, Saint-Évremond, Jean Racine and André Dacier are examined in detail. Their findings are compared with the Latin and Italian commentaries on how the Aristotelian notion "character" ("éthé", "éthos") ought to be perceived and understood and what its impact is on dramatic action. The main focus is paid to the detailed analysis of very divergent and often incompatible interpretations of the four Aristotelian conditions outlined briefly in Chapter XV of Poetics and on how the French theorists and dramatists responded to Aristotle's requirements. The first condition requires dramatic character to be "good of its kind" ("chrestos", "ethos" "chreston", "ethe chresta"). The detailed study of contemporary criticism draws us to a conclusion that there are schematically two approaches on how the French theorists conceptualized this very elusive criterion. Whereas Chapelain in his Préface à l'Adone explicitely rejects the moral meaning of "chrestos" and thus...

212 Résumé Povahokresba a vymezení jednotlivých jejích podmínek patří k jedné z nejsložitějších otázek raně novověkého francouzského myšlení o divadle. Všichni teoretici i autoři, jejichž úvahami jsme se zaobírali, se shodují na tom, že Aristotelem stanovená kritéria jsou oprávněná. Odlišují se však v náhledu na hierarchii mezi jednotlivými požadavky i v samotné definici toho, jak konkrétně náplň toho či onoho článku Aristotelovy pojmoslovné soustavy vymezit. Tragédii definuje Aristotelés pomocí různých kritérií, mezi nejdůležitější však nesporně patří předmět a způsob nápodoby. Předmětem básnické mimésis je lidské jednání. Nositely tohoto jednání jsou tudíž nutně lidé, které básník obdařuje povahovými rysy (povahami). Základní funkcí povahokresby je, aby podle pevně stanovených kritérií zakládala děj. Úkol básníka pak spočívá v tom, vybavit jednající postavu takovými povahovými rysy, aby posílil vnitřní soudržnost dramatického díla. Jinými slovy, povahokresba a rovněž myšlenková stránka jsou vůči ději podřízené a jejich konkrétní podoba na ději jako složce, která stojí v Aristotelově hierarchii nejvýše a které v Poetice věnuje také nepoměrně více prostoru, závisí. Maximální úspornost Aristotelova vymezení jednotlivých podmínek povahokresby a jeho nejednoznačnost vedla francouzské teoretiky i dramatiky v...