Language and Memory in Hegel's Conception of History

Abstract

Tato práce si klade za cíl vyložit dva koncepty, které sehrávají nezanedbatelnou roli v Hegelově filosofii života a dějin: totiž jazyk a paměť. Práce má spíše kontemplativní povahu a je rozdělena do tří částí. V první části zkoumám trojí vztah: mezi jazykem a myšlením, myšlením a skutečností a skutečností a jazykem. Domnívám se, že jazyk sdílí s myšlením a skutečností logickou strukturu a sám v tomto trojvztahu vystupuje jako performativní princip (či aktér) tvořící skutečnost jakožto nástroj externalizace pohybu myšlení, bez něhož by nebyl žádný vývoj Ducha možný. Druhá část práce se soustředí na pojem paměti a její funkce v rámci myšlení a aktivity sebevědomí. Jazyk zde má podobu a funkci moderního pojetí diskurzu, a to s ohledem na jeho aktivní roli ve vytváření skutečnosti. Paměť je pojímána zásadním způsobem vztažena k materii či materiální objektivitě, která si v paměti žádá své pojmenování, své uchopení v jazyce. Paměť je princip zvnitřňování a jazyk je princip zvnějšňování, přičemž oba termíny jsou pevně ukotveny v tzv. noci já, či noci sebevědomí každého ducha. Druhou část uzavírá objasnění vztahu mezi subjektem a objektem na pozadí konceptu paměti. Třetí část práce se přímo zabývá procesem sebevyjádření v rámci dějin, rozdílem mezi dějinami a pamětí co do jejich obsahu a v závěru...

This work aims, in a rather contemplative manner phased into three related parts, to discuss two concepts indispensable for Hegel's entire philosophy of life and history: language and memory. In Part I, I examine the triple relation between language and thinking, thinking and reality, and reality and language. I argue that language shares a logical structure with thinking and reality, and is itself the performative principle (or acteur) of creating reality, being itself the externalizing tool of the movement of thinking without which any development of the Spirit would not be possible. Part II targets the concept of memory and its function within thinking and action of self-consciousness. It is argued that Hegel's language functions as the modern concept of discourse in terms of its agency in reality. Memory is understood as fundamentally entangled with matter, or the material objectivity that calls in memory to be named, i.e. posited in language. Memory is an interiorizing principle, language is the exteriorizing principle, both deeply rooted in the so-called night of the self of each spirit. I also discuss the subject-objective relation against the background of memory, before moving onto Part III which generally tackles the process of the self-expression of the Spirit in history, the distinction...