The Idafa construction in Arabic and its morphosyntactic behaviour

Abstract

Takzvaná idáfová konstrukce (idáfa) je základní prostředek arabštiny pro zachycení atributivní relace mezi dvěma jmennými frázemi. Její sémantika není přesně specifikována, ale obecně odpovídá typickému mezijazykovému konceptu posesivity. V této práci je předložena analýza způsobu značení této konstrukce, za použití základního rozlišení mezi dependent-markingovými a head-markingovými rysy, které představila Nichols (1986). Ukazuje se, že tradiční pojetí idáfy jako genitivní konstrukce může být zavádějící, neboť morfosyntaktická úloha genitivní koncovky je spíše pochybná a přítomnost atributivní relace je signalizována spíše head-markingovými rysy. Tyto rysy jsou ale poněkud méně zřejmé, jelikož nespočívají v připojení afixu k hlavě konstrukce, ale v určitých omezeních, která jsou na hlavu kladena (hlava musí být holou jmennou frází a nesmí být specifikována co do neurčitosti). Protože je analýza zaměřena na mluvenou podobu moderní spisovné arabštiny, v této práci je brána v úvahu i socio-pragmatická variabilita spočívající v možnosti redukování jmenných koncovek v mluveném projevu, jíž se velice přínosně zabýval Magidow (2009). Tyto redukce poskytují poněkud odlišný strukturní pohled na morfosyntax této konstrukce. V souvisejících teoretických úvahách je pojednáno o problému autonomie idáfy jakožto plně...

The so called Idafa construction is the central means for coding an attributive relation between two nominal phrases in Arabic. The semantics of the relation is rather vague, but it generally corresponds to a typical cross-linguistic concept of possession. This paper presents an analysis of the way this construction is marked, using the fundamental distinction between dependent-marking and head-marking features, which is outlined in Nichols (1986). It turns out that the traditional label classifying Idafa as a genitive construction can be misleading, since the morphosyntactic role of the genitive ending is rather dubious and it is rather the head-marking features that signal the presence of the relation. However, these features seem a little obscure since they do not dwell in adding a affixu to the head noun, but rather in imposing certain restrictions on the head (only bare heads are allowed and the head is left unspecified for the category of definiteness). In addition, as the analysis is aimed at the natural spoken use of Modern Standard Arabic, I take into account the socio-pragmatic variation presented by the possibility of reducing the nominal endings in speech, approached insightfully in Magidow (2009). These reductions give rise to a slightly different structural view of the morphosyntax of this...