Konceptualizace mores v dramatickém básnictví. Studie o poetice francouzské tragédie v 17. století

Abstract

Conceptualization of Mores in Seventeenth-Century French Tragedy This thesis is devoted to the study of interpretations of how tragic characters should be portrayed ("mores", "ethos", "moeurs") in French seventeenth-century theories on Tragedy. The theoretical writings of Jean Chapelain, La Mesnardière, Pierre Corneille, d'Aubignac, René Le Bossu, Rapin, Saint-Évremond, Jean Racine and André Dacier are examined in detail. Their findings are compared with the Latin and Italian commentaries on how the Aristotelian notion "character" ("éthé", "éthos") ought to be perceived and understood and what its impact is on dramatic action. The main focus is paid to the detailed analysis of very divergent and often incompatible interpretations of the four Aristotelian conditions outlined briefly in Chapter XV of Poetics and on how the French theorists and dramatists responded to Aristotle's requirements. We have tried to detect the main arguments as it is posed by the contemporary critics and we also draw some genetic lines between the texts. Especially some of Corneille's remarks which seem to be adopted from Tasso. Racine had probably known the Italian commentary by Alessandro Piccolomini as we suggest in our analysis of Britannicus. But the main focus is to describe the theoretical frames with which the dramatists...

Povahokresba a vymezení jednotlivých jejích podmínek patří k jedné z nejsložitějších otázek raně novověkého francouzského myšlení o divadle. Všichni teoretici i autoři, jejichž úvahami jsme se zaobírali, se shodují na tom, že Aristotelem stanovená kritéria jsou oprávněná.Odlišují se však v náhledu na hierarchii mezi jednotlivými požadavky i v samotné definici toho, jak konkrétně náplň toho či onoho článku Aristotelovy pojmoslovné soustavy vymezit. Tragédii definuje Aristotelés pomocí různých kritérií, mezi nejdůležitější však nesporně patří předmět a způsob nápodoby. Předmětem básnické mimésis je lidské jednání. Nositely tohoto jednání jsou tudíž nutně lidé, které básník obdařuje povahovými rysy (povahami). Základní funkcí povahokresby je, aby podle pevně stanovených kritérií zakládala děj. Úkol básníka pak spočívá v tom, vybavit jednající postavu takovými povahovými rysy, aby posílil vnitřní soudržnost dramatického díla. Jinými slovy, povahokresba a rovněž myšlenková stránka jsou vůči ději podřízené a jejich konkrétní podoba na ději jako složce, která stojí v Aristotelově hierarchii nejvýše a které v Poetice věnuje také nepoměrně více prostoru, závisí. Maximální úspornost Aristotelova vymezení jednotlivých podmínek povahokresby a jeho nejednoznačnost vedla francouzské teoretiky i dramatiky v 17. století k...