Experimentální tvorba Jiřího Nekvasila

Abstract

Tato práce úzce navazuje na publikaci Daniel Dvořák & Jiří Nekvasil a jejich divadlo1 , kterou jsem vypracoval spolu s dramaturgem opery Národního divadla Pavlem Petráňkem. Vyšla v roce 2004, tedy v jubilejním 15. roce spolupráce obou umělců. Základ tvořil komentovaný podrobný fotografický scénář inscenace2 , všeobecný inscenační sylabus inscenátorů, v mnoha případech i podrobný scénář3 . Spolu s výběrem materiálů pro publikaci byly prostudovány i ostatní dokumenty (scénografické podklady, náčrty a rozpisy, recenze, ohlasy a programy). Archiv Jiřího Nekvasila byl v závěrečné fázi roztříděn a ve spolupráci s videotékou Institutu umění - Divadelního ústavu byly všechny dostupné videozáznamy inscenací převedeny na DVD média a současně uloženy ve fondech Institutu umění - Divadelního ústavu, v archivu Jiřího Nekvasila a v archivu autora této práce. Cílem publikace nebylo hodnocení společných inscenací, ale především jejich dokumentace. Ve své diplomové práci jsem se soustředil na popis Nekvasilových raných inscenací, které byly využíváním experimentálních prvků nejtypičtější vzhledem ke tvaru děl, jejich komornosti a prezentováním na neoficiálních malých operních jevištích. Z rané tvorby se svým charakterem díla tomu vymyká Bartoňův Golem, kterého jsem tedy do své práce nezahrnul, stejně jako inscenaci 2x...

The author tries to point out some of the experimental elements in Jiří Nekvasil's work. His experiments instinctively and gradually began to appear in all of his performances. This was determined by a completely new and different approach to opera. Opera in itself became a modern and creative material that had not been strongly connected to a conventional reception. Nekvasil often adapted and altered it in various ways, touching a completely new type of audience. Thanks to Nekvasil's modern "video excerpts" and "destructive" point of view, it started to become understood as a different form of entertainment in the early nineties. The first overwhelming reception in the process gradually became a standard for theatrically revived opera performances. Nekvasil proved that opera is not a dead and outlived musical type of theatre; it has become playful, amusing and creative. It was necessary to unleash its post Romantic and veristic reins. Experimentation in Nekvasil's work started to become more and more obvious. When the libretlo appeared too restraining, he used absurd and trivial non-literary collages. He was not afraid to combine heterogeneous parallel opera stories and create a completely new piece. Later he was able to use previous experience from his early alternative years in staging performances in...