Někoho zachránit a někoho ignorovat: Etnografie humanitární odpovědi na uprchlickou krizi v Řecku

Abstract

Ve své auto-etnografické práci předkládám na příkladu vlastního dobrovolnictví v průběhu Evropské uprchlické krize kritickou analýzu procesu každodenního vyjednávání humanitární pomoci. Identifikuji čtyři hlavní skupiny aktérů, kteří byli součástí tohoto vyjednávání, a to humanitární pracovníky, dobrovolníky, místní obyvatele a uprchlíky. Cílem práce je popsat příčiny a mechanismy marginalizace jak místních obyvatel, tak hlavně uprchlíků ve výše zmíněném procesu vyjednávání. Na základě teorie "illegalizace" migrantů De Genovy ukazuji, že marginalizace uprchlíků je výsledkem nastavení evropského hraničního režimu, a zachycuji jak spoluúčast, tak i nesouhlas humanitárních pracovníků s tímto režimem. S pomocí teorie "humanitárního režimu" Agiera vysvětluji, že v systému humanitární pomoci je jen minimální prostor pro samostatné rozhodování lidí, kteří jsou označeni za uprchlíky, a dále analyzuji moc, kterou humanitární pracovníci nad uprchlíky drží. V neposlední řadě se na základě teorie Marielly Pandolfi, která popisuje humanitární pomoc jako "migrující suverenitu", zabývám tím, jak humanitární pracovníci v kontextu krize převzali částečnou vládu nad místními politickými praktikami na jednom z řeckých ostrovů, a popisuji důsledky tohoto převzetí pro místní obyvatele.

In this auto-ethnography, I use my experience of volunteering during the 'European refugee crisis' to pose a critique of how humanitarian aid is negotiated in its everyday practice. I identify four main groups of actors involved in the negotiation, namely the aid-workers, the volunteers, the locals and the refugees themselves. The goal of this work is to explore the mechanisms and causes of the marginalisation of the locals, and most importantly, of the refugees in this negotiation. Following De Genova's theory of migrant "illegalisation" I argue that the marginalisation of refugees is a result of the way the European border regime operates and I explore both the complicity of humanitarians in this regime and also how they challenged it. Following Agier's theory of the "humanitarian government", I argue that there is very little space for agency of people designated as refugees in humanitarian aid, and I analyse the power of aid-workers over the refugees. Last but not least, I use Pandolfi's concept of the humanitarian apparatus as a form of "migrant sovereignty" to show how humanitarians partly took over the local political practices in a setting of a humanitarian crisis on one of the Greek islands, and I describe the effects of this take-over on the local population.