Česká operní režie v šedesátých letech 20. století

Abstract

Ve snaze vystihnout základní rysy českého operního divadla šedesátých let 20. století se zaměřuji na režisérské osobnosti, které určovaly jeho podobu ve dvou hlavních divadelních centrech tehdejšího Československa - v Praze a v Brně. Sledují jejich tvorbu v kontextu domácí tradice, a to nejprve v obecnější rovině: kterak se vymezují vůči estetické doktríně let padesátých, vracejí se k impulsům meziválečné avantgardy a zároveň navazují na tradici pujmanovskou (hilarovskou). Představuji tedy základní náhled jednotlivých režisérů na pozici a poslání režiséra v operním divadle (jak ho sami prezentovali ve svých úvahách a jak ho odrážejí jejich inscenace). V dalších kapitolách pak podrobněji charakterizuji (převážně na základě domácích inscenací z let šedesátých) režijní rukopis klíčových režisérských osobností- s vědomím, že krystalizoval ve spolupráci se scénografy, herci, dirigenty. Navazuji tak na svou diplomovou práci, v níž jsem monograficky představila operního režiséra Ladislava Štrose: jeho režijní rukopis, jevištní poetiku. A usiluji tak dále přispět k poznání českého poválečného operního divadla, jehož odborná reflexe je zatím značně kusá. Větší pozornosti se opakovaně dostalo pouze Velké opeře 5. května (tedy období 1945-1948), na kterou se z hlediska operní režie na konci devadesátých let důkladněji...