Motiv potopy v písemnictví starověké Mezopotámie

Abstract

Předkládaná práce se zabývá motivem potopy v písemnictví starověké Mezopotámie od 2.tis. př.n.l. do 2.st. př.n.l., kdy se opakovaně objevuje v nejrůznějších typech textů. Kromě různých verzí mytického narativu o potopě se věnuji královským seznamům, především Sumerskému královskému seznamu, v němž potopa figuruje, a pramenům o předpotopních králích. Ve zvláštní kapitole se zabývám tradicí o mudrcích (apkallu), kteří jsou někdy situováni před potopu. Ukazuje se, že společným rysem všech zahrnutých pramenů je pojetí potopy jako časového mezníku. Jeho důležitost nepramení z oddělování kvalitativně odlišných časových úseků, ale z možnosti tento mezník překlenout. Pomocí antropologického konceptu antistruktury vysvětluji potopu jako vlom chaosu, který dokáže řád posílit a upevnit. Zabývám se také bohem Eou, který je s potopou nedílně spjatý, a ukazuji jeho úlohu v pantheonu jako analogickou k roli potopy.

The presented paper deals with the flood motive in the literature of ancient Mesopotamia from the 2nd mil. BC until the 2nd cent. BC as it appears repeatedly in a variety of texts in this period. Apart from the varied versions of the mythical flood narrative I will examine the king lists, especially the Sumerian king list in which the flood appears, and sources about antediluvian kings. In a separate chapter I will focus on the tradition of the sages (apkallu) who are sometimes situated before the flood. The common feature of all the treated sources seems to be that the flood is a watershed. Its importance stems not from the dividing of qualitatively distinct periods of time but from the possibility to get over the boundary. According to the anthropological theory of antistructure I will try to explain that the flood is a breakthough of chaos which can strengthen the order. I will examine god Ea, too, as he is intrinsically bound to the flood and I will show his position in pantheon as analogical to the role of the flood.