Charles le Brun a jeho vliv na pojetí vášní ve francouzské estetice výtvarného umění druhé poloviny 17. století

Abstract

Práce se věnuje názorům francouzského malíře a člena akademie Charlese Le Bruna na zobrazování afektů. Shrnuje hlavní literaturu zabývající se autorovou přednáškou o vášních ("Conference generale et particuliere"), kterou doplňuje o dosud opomíjené aspekty, například o souvislost s rétorikou a společenským chováním. Přednáška je zde vsazena do kontextu dobových sporů o otázkách umění (větší důležitost kresby nebo malby, spor starých s moderními) a pozornost je postupně věnována jednotlivým druhům spisů, ze kterých slavný malíř přímo nebo zprostředkovaně vycházel, (antické filosofické texty, rétorické spisy, lékařské a fyziognomické studie, příručky společenského chování). Z prostudované literatury a pramenů vyplývá, že Le Brunova teorie byla v určitých ohledech novátorská, ale vycházela z pramenů starší tradice více než je obecně známé.

The present essay deals with the Charles Le Brun's theory of the representation of passions. It summarizes the most important publications about Le Brun's lecture on expression ("Conference generale et particuliere) and mention some neglected aspects, for example its relation to the tradition of ancient rhetoric or period manners. The lecture is set in the context of period quarrels (quarrel about the importance of drawing or colour, quarrel of the Ancients and Moderns) and a special attention is given to the sources wich were used by Le Brun to develop his theory (philosophical, rhetorical, medical and physiognomical studies, book of manners) It follows from the study of literature and sources that the Le Brun's theory was innovative in many aspects but still depended on the older tradition, probably more than was recently supposed.