Vyvlastnění nemovitostí v českém a německém právu

Abstract

67 V. ZÁVĚR Vlastnictví představuje materiální předpoklad pro rozvoj osobní svobody každého jedince a jako takové je chráněno v systémech práva národního, evropského a mezinárodního. Ústavněprávní zakotvení nalezneme konkrétně v čl. 11 Ústavy České republiky a čl. 14 Základního zákona Spolkové republiky Německo. Jeho obsah určuje v obecné rovině zákonodárce vymezením vlastnických oprávnění. Přitom musí šetřit jeho podstaty a smyslu, dodržovat zásadu rovnosti a další ústavněprávní principy. Výjimečně může být zákonodárcem umožněno vyvlastnění jakožto specifický zásah do vlastnického práva. Z dokumentů právní povahy spočívající na mezinárodní spolupráci má pro ochranu vlastnictví největší význam Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. její První dodatkový protokol, jež svými účinky zasahuje na základě čl. 6 SEU a skrze rozhodovací činnost Evropského soudního dvora i do oblasti práva evropského. Vyvlastnění lze pro oba sledované právní řády definovat jako cílený mocenský zásah státu do vlastnického práva uskutečněný na zákonném podkladu, který má za následek nucené úplné nebo částečné odnětí, popř. omezení konkrétních subjektivních vlastnických práv určité osoby ve prospěch státu nebo i jiného subjektu, provedený za účelem realizace projektu sloužícího obecnému prospěchu, a to za náhradu....