Vyhodnocení účinnosti ekonomických sankcí: Případy Íránu a Severní Koreje

Abstract

Tato diplomová práce zkoumá rozdílnou úspěšnost Severní Koreji a Íránu v získání jaderných zbraní. Oba státy se v jeden čas pokoušely vyvinout jaderné zbraně a to z důvodů vnitropolitických i zahraničněpolitických a bezpečnostních. Avšak zatímco Severní Korea provedla úspěšný jaderný test již v roce 2006, Írán byl naopak v roce 2015 nucen podepsat dohodu, jež jeho jaderný program významně omezovala. Tato diplomová dokazuje, že za rozdílnými výsledky stojí více přispívajících faktorů. Konkrétně ukazuje, že zatímco motivace k získání jaderných zbraní měly obě země podobné, jejich ekonomické/vojenské prostředky a také reakce ostatních států se významně lišily. Schopnost Severní Koreje vojensky odstrašit potenciální útok Spojených Států společně s diplomatickou podporou, jež režimu poskytovala Čína a Jižní Korea a dále brutalitou vůči vlastnímu obyvatelstvu hrály klíčovou roli.

This thesis examines the apparent discrepancy in success between Iran and North Korea when it comes to developing nuclear weapons. Both states at one time sought to acquire nuclear weapons for internal political and external security reasons. But whereas North Korea successfully detonated its first atomic bomb in 2006, Iran was pressured into an agreement in 2015 which put significant restraints on its nuclear programme. This thesis finds that there were multiple contributory factors that lay behind these differing outcomes. Specifically, it finds that while both nations had similar motivations to acquire nuclear weapons, their economic/military capabilities and the external pressure against their ambition differed in one case from the other. The ability of North Korea to deter a potential military attack from the United States together with the regime's ability to rely on its Chinese and South Korean partners for diplomatic protection as well as its own brutality towards its own population played the key role.