Střet hyperobjektů: plastové oceány vrací úder

Abstract

Ocean plastics permeate ever deeper into the lives of a growing number of humans and nonhumans and as such present an enormous environmental problem. However, its form is not self-evident, as well as the fact that we speak of a problem at all. In this paper, therefore, I trace processes of reality enactment of ocean plastics that were and still continue to be performed in many practices (e.g. scientific or activist), and their framing as a problem. With the help of Bruno Latour's concept of collective, I put the emergence of the whole problem into historical context. Ocean plastics were for many years of their gradual accumulation not visible, leading to their growth into a massive and dangerous hyperobject. It was registered by work of many particular practices thanks to which we have gradually learned to see ocean plastics. However, this was not merely a neutral discovering of their reality - this reality was being in these practices variously enacted which had as an effect its multiplication. Thus, I analyze realities forming within three projects - The Ocean Cleanup, Wasteland, Adidas x Parley - including mutual negotiations about ontology and aesthetics (sensual perception) of the problem that make possible speaking of a single ocean plastics problem. Its important part is an imaginary. Most...

Plasty v oceánech pronikají stále hlouběji do životů rostoucího počtu lidí i ne-lidí, a představují tak rozsáhlý environmentální problém. Jeho podoba však není samozřejmá, stejně jako skutečnost, že vůbec mluvíme o problému. V této práci proto sleduji procesy ustavování reality plastů v oceánech, které probíhaly a stále probíhají v mnoha praxích (např. vědeckých nebo aktivistických), a jejich rámování právě jako problému. S pomocí konceptu kolektivu Bruno Latoura zasazuji vznikání celého problému do historického kontextu. Plasty v oceánech nebyly po mnoho let jejich postupné akumulace viditelné, což způsobilo jejich nárůst do podoby masivního a nebezpečného hyperobjektu. Jeho zaznamenání bylo dílem mnoha jednotlivých praxí, díky nimž jsme se postupně učili plasty v oceánech vidět. To však nebylo jakýmsi neutrálním objevováním jejich reality - tato realita byla těmito praxemi různě ustavována, což mělo za následek její multiplikaci. Analyzuji proto reality vznikající v rámci třech projektů - The Ocean Cleanup, Wasteland, Adidas x Parley - včetně vzájemných vyjednávání o ontologii a estetice (smyslovém vnímání) problému, které umožňují mluvit pouze o jednom problému plastů v oceánech. Jeho důležitou součást představuje tzv. imaginary. Většina z nás má dnes o podobě problému jakési povědomí, aniž by se...