Přičitatelnost jednání státu podle mezinárodního práva veřejného

Abstract

The thesis firstly describes how the concept of attribution of private conduct to a state changed during the history. Original ancient conception of collective responsibility was absolute. One could attribute to a State or ancient community any unlawful act of its members. The damaged country or community could choose whether to demand and accept reparation or resort to use of force. This conception changed in the late middle ages and modern times. The responsibility of state was made more subjective. The international relations were perceived as inter-personal relations among the sovereigns. Unlawful conduct of private persons was not attributed to those sovereigns. This subjective conception of responsibility prevailed; it was based on concept of fault of the sovereign, either in form of action or omission or negligence. Later, the attribution of conduct of the sovereign to a State widened and included also the attribution of conduct of state organs. Since the 19th century the responsibility has been gaining more objective character in certain areas of international law. The concept of diplomatic protection allowed attribution of a failure to guarantee certain standard and of a failure to protect the interests of foreigners on the territory of particular state. Another concept of due diligence prescribed...

Práce nejdříve popisuje historické proměny způsobu, jak přičítat jednání jednotlivce státu. Původní starověké pojetí kolektivní odpovědnosti bylo absolutní. Státu či pospolitosti byl tedy přičítán jakýkoli protiprávní čin jeho členů, poškozené společenství si mohlo zvolit, zdali bude vyžadovat a přijme reparaci, nebo se uchýlí k použití síly. Toto pojetí se změnilo ve vrcholném středověku a novověku. Došlo k subjektivizaci odpovědnosti, kdy byly mezinárodní vztahy vnímány jako meziosobní vztahy mezi panovníky. Protiprávní jednání soukromých osob pak nebylo panovníkům přičítáno a převládlo subjektivní pojetí odpovědnosti založené na zavinění panovníka, a to buď ve formě konání, nebo opomenutí, resp. nedbalosti. Přičitatelnost jednání panovníka státu se pak rozšířila i na přičitatelnost jednání státních orgánů. Od 19. století však docházelo ke zpětné objektivizaci odpovědnosti. Koncept diplomatické ochrany fakticky umožnil přičíst státu, že nezajistil ochranný standard zájmů cizince na svém území. Koncept náležité péče (due diligence) pak i v dalších oblastech určil, že lze státu přičíst, pokud dopustí, aby došlo k porušení práva. Zde ovšem zůstává sporné, zda je možné státu přičíst celkový následek protiprávního jednání, nebo pouze jeho část, neboť státu je přičitatelné jen to, že jednání nezabránil, nikoli...