Umírání v nemocničních zařízeních od r. 1945 do současnosti: postoj ke smrti a změna péče o umírající

Abstract

This thesis explores the access of care for the terminally ill in hospitals from 1945 until present. Issue include humane access to medics and nurses for terminally ill patients, and focus on the changes in care over time. The focus of exploration is palliative care in hospitals, awareness of palliative care, and the education of medics and nurses in this domain. Studies of postwar information is an integral part of this thesis's empirical research. This thesis deals with death as a taboo of modern society, and aspects of experiences of the terminally ill in last phase of life. The postwar period has emphasized spirituality, but the quality of care in the hospitals has worsened over time. After 1948, in the period of real socialism, there has been a measured deficit of psychological and spiritual support, less involvement from sanitary personnel, but a measured increase from the support of families. The present has put emphases on expertise, but there is less family cohesion and space for family care. The growing bureaucracy of sanitary care, and in general, more serious cases, has led to the work becoming harder.

Tato diplomová práce se zabývá vývojem přístupu a péče o umírající osoby v nemocničních zařízeních od roku 1945 do současnosti. Problematika zkoumá lidský přístup zdravotnického personálu k osobám v terminálním stadiu života a zaměřuje se na jeho proměny v rámci časového vývoje. Ohnisko zkoumání je zaměřeno na paliativní péči v nemocnicích, na povědomí o paliativní péči a na vzdělávání zdravotnického personálu v tomto odvětví zdravotnického oboru. Vzhledem k minimální existenci informací z poválečné doby je součástí práce vlastní empirické zkoumání. Diplomová práce se zabývá smrtí jako novodobým tabu moderní společnosti a aspekty spojenými s prožitky pacientů v poslední fázi života. V době poválečného období byl kladen důraz na spiritualitu, avšak byla horší kvalita ubytování a péče v nemocnici. Po roce 1948 v době reálného socialismu je zaznamenán nedostatek psychologické a spirituální podpory, méně času zdravotnického personálu na péči a větší podpora rodiny. V současnosti dochází k postupnému zlepšování, je kladen větší důraz na odbornost, ale menší rodinná soudržnost, a méně prostoru na péči rodiny. Dochází k větší byrokratizaci zdravotní péče, obecně se pečuje o těžší případy a práce se stává náročnější.