Jindřich Hořejší jako překladatel francouzského dramatu

Abstract

The thesis' subject is the celebrated poet Jindřich Hořejší (1886-1941) in his lesser-known vocation as a theatre translator whose bulk of work consists of translation of contemporary French drama (eg. Giraudoux, Claudel, Cocteau, Salacrou, Neveux, Passeur, Achard or Pagnol). First, it follows traces of theatre in the poet's life, before discussing various aspects of his role as a translator in the reality of theatre at the time (fnancial conditions of theatre translation, the work of theatre agencies, communication with theatres etc.) and offering a list of his translations of French drama, compiled to be as complete as possible. The next chapter contains analyses of Hořejší's own articles detailing his views on the theoretical aspects of translation (which are also reprinted in the Appendix), putting them into the context of contemporary translation theory and practice. The fnal two chapters analyse selected translations. The frst deals with verse drama translations, Arnoux' Huon of Bordeaux and Racine's Phaedra; the latter with an extensive commentary on the history of Czech stage alexandrine. The next chapter follows Hořejší's work with colloquial language in Pagnol's Fanny and compares his approach to translation of Giraudoux' Intermezzo with that of Karel Kraus.

Práce se zabývá osobností významného básníka Jindřicha Hořejšího (1886-1941) v jeho méně známé roli divadelního překladatele, který většinu své práce věnoval osobnostem soudobého francouzského dramatu (Giraudoux, Claudel, Cocteau, Salacrou, Neveux, Passeur, Achard či Pagnol). Výklad nejprve sleduje stopu divadla v Hořejšího životě, posléze se dívá na jeho pozici překladatele z hlediska praktického provozu (fnanční podmínky divadelního překladu, dobová agenturní praxe, komunikace s divadly atp.) a nabízí co nejúplnější soupis Hořejšího překladů francouzské dramatiky. V další kapitole analyzuje články, v nichž se Hořejší věnoval teoretickým otázkám překládání (ty jsou zároveň přetištěny v příloze práce), a zasazuje je do kontextu dobových teorií překladu i praktických přístupů. Závěrečná dvojice kapitol potom nabízí pohledy na vybrané konkrétní překlady. První z nich se věnuje překladům her psaných veršem, Arnouxova Huona z Bordeaux a zejména Racinovy Faidry; druhý jmenovaný včleňuje do spletitých dějin vývoje českého divadelního alexandrinu. Další kapitola sleduje Hořejšího práci se stylizací hovorového jazyka v Pagnolově Fanny a na vzorku z Giraudouxova Intermezza srovnává jeho překladatelský přístup s pozdějším řešením Karla Krause.