První a poslední slovo. Geneze stylu Jakuba Demla v počátečních kritických, básnických a editorských pracích z let 1896 až 1907

Abstract

Zorientovat se v díle Jakuba Demla (1878-1961), které zahrnuje asi sto třicet původních knih a tisků, překlady, časopisecké publikace a obrovskou, z velké části nezpracovanou a rozptýlenou rukopisnou pozůstalost, není snadné. Od 20. let 20. století dodnes vzniklo několik studií či "orientačních popisů" tohoto díla, které ho otevřely a umožnily vidět jako celek vnitřně sjednocený, vrostlý do kulturní tradice a zároveň korespondující s poezií a myšlením současníků i následovníků. Po Vítězslavu Nezvalovi, Bedřichu Fučíkovi a Miloši Dvořákovi to byly zejména studie Vladimíra Binara, později Josefa Normona Rostinského. V době, kdy dokončuji tuto práci, se připravuje do tisku rozsáhlá monografie od německého slavisty Alexandra Wolla. Bezprostřední neodborný i odborný ohlas, který vyjadřují recenze či posudky, však dokládá, že orientaci často postrádali i čtenáři jednotlivých Demlových knih. Obtíže, které při četbě zakoušeli, se stávaly příčinou dlouhodobého odsudku, marginalizace a nepřijetí. Tyto obtíže však mohou posloužit také jako ukazatel Demlova specifického způsobu budování jednoty vlastní výpovědi. Zkoumání překážek i pozitivních ukazatelů významového sjednocení Demlova díla (a tím základních vodítek k četbě) je vlastním úkolem této práce. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)