Autoportrét v českém sochařství

Abstract

Sochařských autoportrétních vyobrazení se vyskytuje pouze omezené množství. Jen málokterý sochař zachytil svou podobu a pouze výjimečně dvakrát za život. Prvním sochařským autoportrétem je busta Petra Parléře v triforiu chrámu sv. Víta. Je to dobově ojedinělý případ a v českém prostředí zůstal na dlouhou dobu osamocen. V baroku začala souvislá řada autoportrétních vyobrazení v rámci větších ikonografických celků, tzv. kryptoportréty. Se stejnou četností se vyskytují trojrozměrná zpodobnění jako reliéfy. Zásadní zlom pro tvorbu sochařských autoportrétů učinil J. V. Myslbek svou podobiznou z roku 1902. Předepsal ve své celistvosti typ vážené osobnosti, typ reprezentativní busty. Od této doby se sochařské autoportréty vyskytují v hojnější míře, v díle jeho žáků můžeme sledovat souvislou chronologickou řadu a její vývoj. Sochaři se zpravidla zobrazují realisticky jako vážné osobnosti, zachycují veškeré své dosavadní zkušenosti v reprezentativních podobiznách. Ty jsou i po výrazové stránce věrným odrazem skutečnosti s přesným vystižením lidské fyziognomie a osobního charakteru. Důsledně pracují s prostorem ale minimálně s mimoportrétními ikonografickými znaky. Nejsou závislé na objednávce, a proto jsou nejlepším odrazem umělcovi tvůrčí osobnosti.

There is only limited amount of sculptural self-portraits. Only few sculptors captured their own appearence and they did it only exceptionally twice in their lives. The first known self-portrait is Petr Parléř's bust in St. Vitus Cathedral's triforium. It is a historically unique example and it remained isolated in the Czech area for a long time. During the Baroque, there began a long line of self-portrait effigies within larger iconographic units, so called cryptoportraits. Three- dimensional effigies, as reliefs, occur with the same frequency.The major turning point for the creation of scuptural self-portraits was made by J. V. Myslbek with his effigy from 1902. He prescribed in its entirety the type of respectable person, the type of representative bust. Since then, there can be found the increasing use of sculptural self-portraits appear, the continuous chronological sequence and its development can be traced in the work of his pupils. The sculptors usually portrait themselves as serious persons; they try to capture all their current experience with representative effigies. Even the expressional part of these effigies represent faithful reflection of reality with accurate depiction of human physiognomy and character. Their work with space is consistent but only minimal with extra-portrait...