The full generation of peace and the Sino-American rapprochement, 1969-1976

Abstract

In this thesis, several key issues will be discussed which significantly influenced the American foreign policy during the Nixon and Ford presidencies. The very system of foreign-policy-making which Nixon instituted together with Kissinger and which gave crucial powers and control over the American diplomacy into the hands of the president and his national security advisor is one such factor worthy of consideration. Nixon, who harbored a deep mistrust for the Department of State, did all he could to marginalize its role and even to keep his own Secretary of State, William Rogers, in the dark about the real American foreign policy objectives. Nixon also had a penchant, which he shared with Kissinger, for secret, backstage diplomacy, which proved especially important in dealing with such countries as the PRC or the Soviet Union. Most of the important negotiations and talks were shrouded in a cloak of confidentiality and were only presented to the public when Nixon was sure of their success. In this way, Nixon, like Kissinger, was building his image of a master diplomat and negotiator who was indispensable for the United States and whose skill greatly improved the deteriorating American position in the world. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)

Nástup Richarda Nixona do prezidentského úřadu v roce 1969 přinesl zásadní obrat ve směřování americké zahraniční politiky. Nixon a jemu nejbližší poradce, Henry Kissinger, usilovali o vytvoření nového mocensko-politického světového uspořádání, jež by zajistilo mírové soužití se zeměmi komunistického bloku a jež by zároveň obnovilo či posílilo postavení Spojených států coby světového hegemona. Presidentův přístup k světové politice, známý pod jménem détente (tání), spočíval v uvolňování napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Na druhé straně se Nixon a Kissinger snažili využít rozkolu mezi Moskvou a Pekingem, a navázat nový vztah s Čínou. V důsledku pak měly Spojené státy manévrovat mezi oběma komunistickými mocnostmi a nutit je k ústupkům a k zachovávání mocenské rovnováhy. Nixonova éra byla specifická z hlediska fungování amerického zahraničně-politického mechanismu. President a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger soustředili ve svých rukou takřka veškerou odpovědnost za rozhodnutí, učiněná na poli zahraniční politiky, zatímco ministerstvo zahraničí, Kongres i veřejnost byly, alespoň z počátku, odsouzeny do role pouhých přihlížejících. Díky přísnému utajení a využití neformálních kanálů se Nixonovi podařilo dosáhnout jistých úspěchů, z nichž asi nejdůležitější, či alespoň...