Přivtělení a morálka. Pojetí tělesnosti ve filosofii Friedricha Nietzscheho

Abstract

My dissertation firstly attempts to define the methodological principles of Nietzsche's analysis of a body and corporeality by means of the concept of physiopsychology (Physio- Psychologie). Nietzsche tries for an explanation of moral judgements as symptoms of bodily conditions and in physiopsychology he detects what is withheld behind moral judgments and shows that their source is always some drive or instinct. This conclusion leads to the core metaphors he uses in thinking about a body: the body as a teacher (Der Leib als Lehrmeister) or the body as a guiding thread (Der Leib als Leitfaden). The first section discusses the process of incorporation (Einverleibung), which, according to Nietzsche, is the foundation of an anthropogenesis. A human must incorporate some schemes (firstly the belief in the sameness of the thing), that form the specific conditions, in order to cultivate himself as a species, which is capable of surviving. The incorporated schemes must be inherently erroneous, but Nietzsche emphasizes that the truth isn't a point in an anthropogenesis, but a firm anchor for a human in the world. The physiopsychologist describes incorporated errors and finds their un/presence in particular value judgments. The second section approaches a body and corporeality relationship from a different point of...

Práce se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychologie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. Z toho rezultují stěžejní metafory, jimiž se Nietzsche ve svém myšlení těla řídí: tělo jako učitel (Der Leib als Lehrmeister) či tělo jako vodítko (Der Leib als Leitfaden). První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Fyziopsycholog popisuje přivtělené omyly a nachází jejich ne/přítomnost v konkrétních hodnotových soudech. Druhý oddíl přistupuje k problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna,...