Diabetes mellitus, environmentální a genetická rizika

Abstract

Diabetes mellitus (DM) je celosvětově rozšířená skupina onemocnění charakterizovaných zvýšenou hladinou glukózy v krvi. Existuje několik typů, nejrozšířenější jsou DM 1. typu (T1DM) a 2. typu (T2DM). Pro onemocnění je typická multifaktoriální, polygenní dědičnost. Výjimku tvoří jen několik monogenních forem. T1DM je autoimunitní forma projevující se od dětství. Její manifestaci ovlivňuje především genotyp HLA systému, ale i non-HLA geny a environmentální faktory, mezi které patří převážně výživa dítěte. K projevům T2DM dochází obvykle až v dospělosti. Hlavní roli v rozvoji nemoci hraje především obezita a nedostatek pohybu, ale citlivost jedince k tomuto onemocnění je dána i genetickým pozadím. Mezi hlavní genetické faktory patří varianty v genech TCF7L2, FTO a v genech kódujících cyklin dependentní kinázy.

Diabetes mellitus (DM) is globally widespread group of diseases characterised by increased blood glucose. There are several types, the most common is type 1 DM and type 2 DM. Multifactorial polygenic inheritance is typical for DM with exeption of couple monogenic forms. Type 1 DM is autoimmune form usually manifesting since childhood. Its manifestation is influenced mostly by HLA system genotype, but also by non-HLA genes together with environmental factors, amongst which nutrition of the children is predominant. Type 2 DM develops usually in adulthood. The development is influenced by obesity and lack of movement, but the individual sensitivity to type 2 DM is also genetically determined. Main genetic factors are variations in genes TCF7L2 and FTO as well as in genes coding cyclin dependent kinases.