Hodnocení ne-úspěšnosti operací na udržení míru v Sieře Leone, Mozambiku a Rwandě

Abstract

Operace na udržení míru OSN se za dobu své existence staly často využívaným nástrojem k řešení akutních krizí v mezinárodních vztazích. Dlouhá léta nebyla jejich úspěšnost či neúspěšnost vědecky vyhodnocována. To se začalo v posledních letech měnit. Tato práce popisuje evaluační rámce představené třemi autory a poté je aplikuje na tři případy, v nichž došlo k nasazení mírové operace (Sierra Leone, Mozambik a Rwanda) a snaží se ověřit, zda v literatuře implikovaná, avšak dosud nedostatečně empiricky prokázaná domněnka o tom, že Page Fortna nabízí příliš optimistický a Diehl s Druckmanem příliš pesimistický evaluační rámec, je podpořena empirickou realitou. Tyto přístupy jsou doplněněy evaluačními kritérii navrženými Daryiou Pushkinou, které slouží jako evaluační mainstream.

Peacekeeping operations have since their inception become a widely-used tool used to address the acute crises emerging in international relations. For a long time, their success or failure were not object of scientific scrutiny. This has changed in recent years. This thesis describes evaluation frameworks developed by three authors and then applies them to three cases of peacekeeping operations (Sierra Leone, Mozambique and Rwanda) and it tries to assess the extent to which the assumption about the too optimistic evaluation criteria proposed by Virginia Page Fortna and too pessimistic evaluation criteria suggested by Diehl and Druckman are substantiated by empirical reality of peacekeeping operations. These approaches are supplemented by the evaluation criteria proposed by Daryia Pushkina which serve as an evaluation mainstream.