Hypostasis, Conversion, Categoriality

Abstract

V moderní jazykovědě došlo, zdá se, od 90. let minulého století k posunu zájmu od langue k parole a od diskrétních kategorií k více "mlhavým". S tím přichází potřeba revitalizovat některé starší termíny, které se postupně přestaly používat protože popisují něco (zdánlivě) vně systému. Jeden takový termín je hypostáze, synchronní fenomén slovotvorby při jistých omezeních (např. nulová derivace z již skloněného slova). Účelem této práce je prozkoumat jeho užitelnost v moderní jazykovědě a možnost jeho revitalizace. V této práci souhlasím s dnes již přijímanou představou, že každý gramatický systém je ze své podstaty nedostatečný s ohledem na kompletnost svých funkcí a potřebuje (se) čas od času adaptovat na nové situační okolnosti prostřednictvím kompenzačních strategií; některé z těchto způsobů lze společně nazývat "hypostáze".

In modern linguistics since the 1970s, there seems to be a general shift from langue to parole and from discrete categories to more "blurry" ones. With it comes a need for revitalisation of some older terms that fell out of usage because of the fact that they describe something (seemingly) outside system. One such term is hypostasis, a synchronic phenomenon of word- formation under certain constrains (e.g. null derivation from an inflected form). This work's aim is to probe its usefulness in modern linguistics and the viability of its revitalisation. In this work, I agree with now generally accepted idea that every grammatical system is in itself inadequate with regard to completeness of its function, and that it needs from time to time adapt to new situational contexts through compensation strategies; some of the ways it does that can collectively be called "hypostasis".