Concepts of harmony in five metaphysical poets

Abstract

Překládaná dizertační práce analyzuje význam pythagorejské harmonické kosmologie pro způsob vnímání člověka a světa v anglické renesanci. Chápe ji jako klíčový pojem pro renesanční umění, a to zejména pro hudbu a poezii. Postupný rozpad víry v pythagorejský koncept univerzální kosmické harmonie se výrazně projevuje v tvorbě tzv. metafyzických básníků, kteří vedou zápas o udržení její metaforické síly důrazem na vlastní proces své jazykové práce. Tím však postupně dochází k procesu celkové metaforizace světa: úkol básníkův se přesouvá od tlumočení univerzálních pravd o světě a lidském údělu v něm spíše k udržování síly básnického jazyka jako výsostného nástroje této metaforizace. První díl se zabývá teoretickými a historickými předpoklady takového zkoumání. První kapitola analyzuje dva významné koncepty harmonie ve starověku, koncept Hérakleitův a Pythagorův. Význam Hérakleitův není pro renesanci zásadní, přesto - jak se ukazuje v pozdější vlastní analýze - můžeme najít náznaky Hérakleitova pojetí v díle Donneově. Naproti tomu myšlení Pythagorovo je renesanci centrální, a proto je mu v předkládané práci věnována větší pozornost. Je zdůrazněn význam Pythagorova pojetí čísla jako komunikačního prostředku mezi světem pozemských fenoménů a abstraktních idejí. Toto základní filozofické východisko Pythagorejci...

My interest in metaphysical poetry has always been tainted with a sense of amazement and awe: the poetry of the School of Donne, indeed, poses fundamental questions about the nature of modem poetry and the mission of a poet within a disenchanted world. The slow abandonment of the old Pythagorean system of ham1onious spheres rotating around a stable earth and the acceptance of the heliocentric Copernican-Keplerean universe marked a true "breaking of the circle of perfection''- to use the term of Marjorie Nicholson - and entailed a complex breach in the nature of representational arts. The old cosmology depicted the universe as truly universa!, i.e. turning around a single axis, a single principle, or a clearly defined centre. The order of creation was granted by the gradual chain of being, uniting the lowest with the highest in a scale of perfection. The nature of representational arts was, primarily, to re-present the order of creation: i.e. finding a means of transfer between the static order of universe and human understanding. Classical Renaissance literary theory - in fact, inherited from Antiquity - emphasised that poetry as the art of making was to "teach and delight": its delightfulness had to be firmly bound with instruction and initiation into to the order of harmonious cosmos. Indeed, Sidney...