Megalitická architektura Menorky v rámci talayotské kultury

Abstract

Talayotská architektura vznikla na Baleárských ostrovech na konci 2.tisíciletí, jako syntéza lokální megalitické kultury doby bronzové a kulturního vlivu z centrálního Středomoří, zejména ze Sardinie a Korsiky. Jádrem talayotských staveb jsou navety a megalitické hroby, od jejichž užívání bylo upuštěno na počátku doby železné. Talayotská architektura se vyvíjela poměrně samostatně a v duchu ostrovních kultur západního Středomoří do příchodu Foiničanů, kteří na ostrovy přijeli za obchodem s drahými kovy. Ve stejné době se přestávají stavět talayoty, vrcholí výstavba svatyň a taul. Zhruba v 6.st., v době postalayotské kultury výstavba definitivně upadá a mizí během římské kolonizace.

Talayotic architecture arose on The Balearic Islands at the end of second millennium as a syntesis of local megalithic culture of Bronze Age and cultural influence from central Mediterraen Sea, mainly from Sardinia and Corsica. The core of talayotic buildings was a naveta and megalithic tombs, whose using was abandoned just at the beginning of Iron Age. The talayotic architecture developed on particular way in the manner of the insular cultures of occidental Mediterranean Sea until the Phoenicians arrived; at the same time the construction of talayots declined. On the other hand the sanctuaries and taulas became common. Approximately in the 6th century in post-talayotic period megalithic culture disappeared definitely. The last talayotic site was destroyed during Roman colonization.