Der Geist in der Phänomenologie des Geistes: Antigone und Rameaus Neffe im dialektischen Widerstreit

Abstract

Diplomová práce si klade za cíl vyložit Hegelovo pojetí ducha na základě interpretace Sofoklovy Antigony a Diderotova Rameauova synovce. V klíčových pasážích Hegelova pojednání o duchu je právě těmto dvěma literárním dílům věnována značná pozornost, neboť pro Hegela představují na straně jedné substanciální podobu duchovního bytí v případě Antigony a subjektivního duchovního bytí v případě Rameauova synovce na straně druhé. Duch je v diplomové práci koncipován jako fenomén, který sice dospěl v Rameauově postavě k uskutečnění požadavku na přeměnu substance v subjekt. Avšak stejně tak jako nemůže být duch jen substancí, ukazuje se na Rameauovi, že nemůže být ani jen subjektem: naopak musí být udrženy oba pohyby ducha - tedy pohyb stravující, který popírá vše dané, i pohyb směrem ke sjednocování rozdílného či dokonce protikladného. Žádný pokus o integraci však nemůže vycházet z nevědomé substance, ale nakonec je to právě subjekt, tedy duchem prostoupené a svobodné vědomí, kterému náleží úkol přijmout cizost či protikladnost, a tím přiznat práva i substanciálnímu rozměru skutečnosti, který vůči subjektivnímu vědomí vystupuje vždy jako cosi cizího. V tomto ohledu práce ukazuje, že postava raba, u které na úrovni sebevědomí celý Bildungsprojekt explicitně započal, je postavou, která musí být překonána co...

The work seeks to gain an understanding of the concept of spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit. The objective will be met by means of Hegel's interpretation of Sophocles' Antigone and Diderot's Rameau's Nephew. In its most immediate form the spirit appears as an organically structured whole which Hegel identifies with the Greek ethical substance. Superficially this substance is conceived as a harmonious organism; in reality - as Antigone's and Creon's paradigmatic conflict shows - it is beset by inner conflicts. The once unitary and organically structured spirit decomposes into individual forms of consciousness during the Roman period and develops in further course into a subject freed from anything substantial. It is in this course of the spirit evolving into a subject that Hegel presents his interpretation of Rameau's Nephew. Rameau represents the self-negating and self-destructive spirit, who has completely identified with Antigone's and Creon's revolt and has lost the capability of accepting anything not issuing from his consciousness. The last part of the work presents the spirit as a movement seeking to encompass both of these extremes, i.e. the extreme of the substance devoid of subject as well as the extreme of subject negating the substance. In the context of the Phenomenology of...