Copy, imitation, forgery as an artistic principle in the novel Chatterton by Peter Ackroyd

Abstract

Práce se zabývá různými druhy opakování, které je možno v neobyčejně hojné míře pozorovat v románu Chatterton od britského prozaika Petera Ackroyda, a to v nejrůznějších rovinách knihy: v tematickém a motivickém plánu, struktuře textu i rovině metatextové. Konkrétně jde například o opakování určitých motivů, případně citace a narážky. Různé druhy opakování jsou v úvodní kapitole nejprve popsány, aby mohly být co nejpřesněji rozlišeny jeden od druhého, jakož i vztaženy k pasážím z románu, v nichž se vyskytují. Takováto opatrnost je na místě obzvlášť z toho důvodu, že angličtina rozlišuje mezi třemi výrazy pro padělatelství, a sice "to counterfeit" - padělat něco tak, aby byl výsledek co možná nejpodobnější originálu, "to forge" - padělat něco tak, že si autor nejprve vymyslí fiktivního autora padělku anebo napodobí styl autora skutečného a stvoří další z "jeho" děl. Poslední z výrazů, kterými je v angličtině možno označit činnost padělatelství je "to plagiarise," kdy se již padělatel neskrývá v cizí identitě, ale veřejně si přivlastňuje díla druhých. Práce dále popisuje, jak princip opakování pomáhá vytvářet intertextuální dimenzi Ackroydova románu, který se vztahuje nejenom k mnoha textům literární a filosofické tradice, ale také sám k sobě. Pro jasnější orientaci v problému je uvedena základní terminologie...

In the first chapter a question was posed: whether the original and the derivative represent a classic binary opposition in Chatterton. The wide usage of repetition in the novel was revealed to highlight the textuality (in the sense of Waugh's 'condition of artifice'1), intertextuality and self-intertextuality of Chatterton - in particular through references to other texts, the novel's self-referentiality, but also the applying of the means of visual representation (as it was shown in the third chapter). By showing its dependence on particular artistic and textual representations, repetition calls attention to the fact that for example also history could be considered a textual construct. Going back to the initial discussion of the opposition between the original and the derivative, it should be mentioned, as John Frow states, that it is exactly the metaphor of textuality what has a power to overcome 'the dichotomisation of the real to the symbolic, or the base to the superstructure, or the social to the cultural,'2 or the original to the derivative. The subversiveness of embracing the metaphor of textuality goes beyond the one of a forger, counterfeiter or plagiarist. Their works, as Ruthven puts it, 'exhibit a carnivalesque irreverence towards the sanctity of various conventions designed to limit what is...