Situace jako pedagogický problém

Abstract

Disertační práce se pokouší dát do souvislosti filosofii Martina Heideggera s teorií situovaného učení. Práce je rozdělená na dvě části. První část je filozofická, druhá pedagogická. Tématem první kapitoly je analýza definice situace včetně situace pedagogické. Následně charakterizujeme aktéra v roli a klasifikujeme situace, protože to, jak aktér rozumí sám sobě, se odvíjí od typu situace, v níž se nachází. Jinak si aktér rozumí, když vše probíhá relativně hladce a jinak si rozumí na pozadí konkrétní problémové situace, kterou řeší racionální úvahou s pomocí praktického sylogismu. Role učitele jako facilitátora pak spočívá v tom, že průběžně poskytuje žákům pomoc při řešení problémů, usměrňuje proces zobecňování, systematizace, hodnocení a upevňování poznatků, což je v kontrastu k tradičnímu slovně názornému vyučování, které je založeno na instrukcích a informacích od učitele. Cílem druhé části je pak představit u nás nepříliš známou teorii situovaného učení, kterou Yves Bertrand řadí mezi tzv. sociokognitivní teorie učení, protože zastánci této teorie se domnívají, že lidské chování pramení spíše z vnějších faktorů než z instinktů a navíc je podle nich veškeré učení přípravou na výkon sociální role. Klíčový je pojem legitimní periferní participace jako specifické činnosti, která je spojená jen s...

Disertační práce se pokouší dát do souvislosti filosofii Martina Heideggera s teorií situovaného učení. Práce je rozdělená na dvě části. První část je filozofická, druhá pedagogická. Tématem první kapitoly je analýza definice situace včetně situace pedagogické. Následně charakterizujeme aktéra v roli a klasifikujeme situace, protože to, jak aktér rozumí sám sobě, se odvíjí od typu situace, v níž se nachází. Jinak si aktér rozumí, když vše probíhá relativně hladce a jinak si rozumí na pozadí konkrétní problémové situace, kterou řeší racionální úvahou s pomocí praktického sylogismu. Role učitele jako facilitátora pak spočívá v tom, že průběžně poskytuje žákům pomoc při řešení problémů, usměrňuje proces zobecňování, systematizace, hodnocení a upevňování poznatků, což je v kontrastu k tradičnímu slovně názornému vyučování, které je založeno na instrukcích a informacích od učitele. Cílem druhé části je pak představit u nás nepříliš známou teorii situovaného učení, kterou Yves Bertrand řadí mezi tzv. sociokognitivní teorie učení, protože zastánci této teorie se domnívají, že lidské chování pramení spíše z vnějších faktorů než z instinktů a navíc je podle nich veškeré učení přípravou na výkon sociální role. Klíčový je pojem legitimní periferní participace jako specifické činnosti, která je spojená jen s...