Založení smyslu mezi Husserlem a Merleau-Pontym

Abstract

Původní inspirací této eseje byla prostá otázka po přetrvávání smyslu jedinečného, modelově pak uměleckého díla, napříč časem a pro různé bytosti. Snaha sledovat tuto otázku v rámci fenomenologické tradice snad má své opodstatnění, neboť je to koneckonců právě fenomenologie, která si vytyčila jako jeden ze svých cílů "návrat k věcem samým", zároveň se jedná o myšlenkový směr, jehož setrvalým tématem je smysl, jeho geneze, dění a (přinejmenším od Husserlovy Krize evropských věd) také jeho ztráta. Přesto se zdá, že otázka po přetrvávání jedinečného má v rámci fenomenologického východiska vnitřně rozporný charakter. Nakolik totiž každá fenomenologie začíná redukcí, obrací se k jevům resp. ke zjevování samotnému, a může se tak zabývat trváním jedinečného jen v jeho trvání pro nás, tedy pro nějaké vědomí (třeba i vědomí vtělené), resp. se pohroužit do fenomenálního pole, kde se však jednotlivé vytrácí. Jediné fenomény, které se pak vskutku zjevují trvale, jsou ty, k nimž není možné upínat pozornost pokaždé jinak, tj. fenomény, které se dávají v konečném počtu nástinů - tedy ideality či obecniny. Tento moment klade výchozí otázce eseje jistou překážku (pro samé trvání se totiž ztrácí jedinečné fenomény, a tváří v tvář jevům je zase třeba zapomenout na jejich vlastní přetrvávání). Přesto však: nejsou kupř. právě...