Jako včelí úl. Buněčné struktury a aglutinace v evropské architektuře 20. století

Abstract

Diplomová práce čerpá z oblasti moderní architektury okolo poloviny dvacátého století a zaměřuje se na jeden z jejích méně známých proudů. Někteří architekti zvolili k navrhování svých budov formu, kterou definujeme jako buněčnou a aglutinační. To znamená, že začali architekturu skládat z menších opakujících se jednotek buněk. Ty pak seskupovali na volném a variabilním základě, nedbajícím na pravidla symetrie, ale oproti tomu vycházejícím z vnitřní logiky stavby, okolního prostředí - zejména klimatu a terénu. Tento princip je velmi obecný a nacházíme jej už vůbec nejstaršího známého města, Çatal Höyük a lze jej zaznamenat v mnoha odlišných projevech tzv. spontánní, vernakulární architektury, či "architektury bez architektů". Zvláště silně pak ve Středomoří, kde pro něj panují příhodné klimatické podmínky. V této práci je však tento princip zkoumán jako koncept v rámci moderní architektury. Autor si klade otázky po původu takového konceptu, zkoumá, jak se projevoval a kam posléze dospěl. Metodou je především analýza konkrétních staveb, která je ale prostředkem k hlubším sondám do teorie a historie. Nachází postupně tři okruhy odpovědí. První z nich byl intenzivní zájem architektů o archaické kultury, jednak k tomu, co z nich bylo stále živé, a to především ve Středomoří. Tyto zájmy byly zprostředkovány...

This MA thesis takes its topic from the domain of the 20th century architecture and focuses on one of its less known currents. When designing, certain architects during this period have adopted a form that we define as cellular and agglutinative. This is supposed to mark that this architecture is composed of small, repetitive units. These units were then grouped in a freemannered and variable fashion, neglecting the classical rules of symmetry and, on the contrary, drawing the form from the internal logic of the building and its environment namely the climate and terrain. This principle is very ancient, we find it already in Çatal Höyük, the oldest known city ever, and it displays itself in various examples of the "spontaneous" "vernacular" architecture, or "architecture without architects". Nevertheless, this thesis discusses the principle solely as a concept in modern architecture. The author poses questions about the origin of this concept, how it expressed itself and what was its development. The research method is based on analysing particular buildings, then discussing the deeper theoretical and historical background. Gradually, three sorts of answers emerge. The first one lies in a profound interest for archaic cultures shared by certain architects, and also for what is still alive of these cultures,...