Vrchol otonsko-sálského systému říšské církve. (Vztahy imperia a sacerdotia na přelomu prvního a druhého tisíciletí)

Abstract

Cílem této práce je přispět k diskusi o problémech vztahů imperia a sacerdotia na přelomu 1O. a ll. století a pokusit se na základě zohlednění všech důležitých zdrojů primární i sekundární povahy nalézt adekvátní odpověď na otázku, zda je možné hovořit o existenci systémového budování říšské církve. Tento problém je nahlížen pod úhlem profilujícího a výjimečného postavení panovníka, v němž hrála ústřední roli sakrální praxe saských císařů. Právě zde je totiž do značné míry skryta podstata závěrů a interpretací, skrze něž je nahlíženo celé období soužití světské a duchovní moci. Východiskem bude především období vlády posledních dvou císařů liudolfinské dynastie Oty III. a Jindřicha II., tj. ten úsek dějin, který historická věda vnímá jako dovršení budování královské říšské církve. Ambicí autora je prokázat, že mapované období v sobě zahrnuje prvky zlomu i kontinuity, aniž by nutně musely stát v příkrém protikladu vůči sobě. V tomto ohledu by bylo do jisté míry možné nahlížet otázku po existenci systému říšské církve jako irelevantní a případnou odpověď tak učinit závislou na zvoleném úhlu pohledu. Vedle prvků strukturálních je totiž nutno zohlednit i hlediska osobnostních specifik. V úplnosti tak platí slova německého historika Theodora Schieffera, že člověk ll. století neměl vztah k církvi, ale vždy stál...