Italská zahraniční politika v evropském kontextu a druhá Berlusconiho vláda

Abstract

To become a global player EU must develop a coherent foreign policy. Common Foreign and Security Policy (SZBP) is composed of foreign policies of individual EU member states and for this reason it is important to deal with them. This paper examines the foreign policy of Italy, which is influenced by the process of European integration. This influence is reflected through the europeanization of this policy. Its effect is even more significant than the impact of domestic political factors. Europeanization changes its character but remains a constant value of the Italian foreign policy. The empirical example of the second Berlusconi government (2001-2006) and its position on three events (the European convention, the war in Iraq, the Israeli-Palestinian conflict) showed that Italian foreign policy continues to promote an increased assertiveness of its foreign policy objectives through CFSP. If the EU is able to agree on a common opinion, Italy does not hesitate to support it. Limited socialization of certain political elites is in sharp contrast to europeism of the Italian public opinion and pro-European orientation of officials of the Italian Ministry of Foreign Affairs. The first section outlines the theoretical and methodological bases of europeanization of foreign policy, which is then in second part...

Aby se EU stala globálním aktérem, musí vyvinout koherentní zahraniční politiku. Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU tvoří zahraniční politiky jednotlivých členských států EU a z tohoto důvodu je důležité se jimi zabývat. Diplomová práce zkoumá zahraniční politiku Itálie, jež je ovlivňována procesem evropská integrace. Tento vliv se projevuje prostřednictvím europeizace této politiky, jejíž působení je významnější než dopad domácích politických faktorů. Europeizace mění svůj charakter, ale zůstává trvalou hodnotou italské zahraniční politiky. Na empirickém příkladu druhé Berlusconiho vlády (2001-2006) a jejího postoje ke třem událostem (Evropský konvent, válka v Iráku, izraelsko-palestinský konflikt) se ukázalo, že italská zahraniční politika pokračuje ve zvýšené asertivitě při prosazování svých zahraničně politických cílů skrze SZBP. Pokud je EU schopna shody na společném stanovisku, Itálie ji neváhá podpořit. Omezená socializace některých politických elit ostře kontrastuje s europeismem veřejného mínění a proevropské orientace úředníků italského Ministerstva zahraničních věcí. V první části práce vytyčuje teoretická a metodologická východiska europeizace zahraniční politiky, které pak v druhé části aplikuje na konkrétní případ italské zahraniční politiky.