Caryāpady: jejich jazyk a náboženský význam

Abstract

Tato práce poskytne shrnutím u nás dostupné sekundární literatury čtenáři základní orientaci v daném tématu, jímž jsou přibližně tisíc let staré náboženské písně. Necelá padesátka těchto textů byla znovuobjevena teprve před sto lety v Nepálu. Autory byli zejména buddhističtí laici a mistři z oblasti dnešního Bangladéše a Západního Bengálska. Písně bývají považovány za nejstarší dochované literární památky bengálského jazyka, avšak toto prvenství si nárokují i okolní indoárijské jazyky jako ásámština, bihárština a urijština. Vedle filologického kontextu se zaměříme také na specifický jinotajný jazyk těchto mystických písní. Dále se pak seznámíme se samotným jejich obsahem a významem a zde zachycené představy začleníme do širšího náboženského rámce.

This work aims to provide an overview of topic through the summary of available secondary literature. The discussed topic is one thousand years old Bengali religious songs. About fifty of these songs were discovered one hundred years ago in a Nepalese archive. Authors of the songs were mostly Buddhist laymen and masters from the area of nowadays Bangladesh and West Bengal. These songs are considered by scholars to be the oldest specimen of literature written in Bengali language although this pre-eminent position is claimed by closely related Indo-Aryan languages like Assamese, Bihari and Oriya too. Beside the philological aspect we are concerned with a particular coded language used in these songs. Then we discuss their content and spiritual meaning and we place the ideas they express into wider religious context.