Fikční komunikace a zobrazení vědomí v narativní literatuře

Abstract

Fikce patří ke stále diskutovaným tématům literární teorie. Většina z nás tomuto pojmu intiuitivně rozumí; spojujeme si jej s imaginativní tvorbou a se zobrazivým uměním. Hojnost přístupů v teorii fikcionality však přesvědčivě dokazuje, že definovat fikčnost není snadné. Podle teoretičky Dorrit Cohnové (srov. COHN 1999: I) má slovo fikce minimálně čtyři základní významy: bývá ztotožňováno s univerzem literatury, s vyprávěním, s nepravdou, s pojmovou abstrakcí. Chápání literatury jako fikce je běžné, anglické slovo "fiction" označuje celou oblast beletrie. Snad každý čtenář ví, že se v literatuře může setkávat s imaginárními1 osobami, bytostmi, prostory a místy. Ještě samozřejmější a méně problematičtější se jeví spojení fikce a narativu. Literární narativy jsou obvykle písmem fixovaná jazyková vyprávění, která čtenářům zprostředkovávají příběhy. Také tyto příběhy, jsou fikční.2 Podotýkáme, že se nám homonymita, která pojem fikce provází, zamlouvá. Jestliže fikce bývá spojována s "nepravdou", je to proto, že filozofové jako Russel a Frege (srov. DOLEŽEL 2003: 19) tvrdili, že nemají-li entity, k nimž fikce odkazují, referent v empirickém světě, jsou zákonitě nepravdivé, resp. stojí mimo pravdivostní hodnocení. Také chápání fikce jako "abstrakce" nebo "verze" (čtvrtý význam, jenž uvádí Cohnová) nemusí být...

The thesis deals with the topic of narrative fiction. It primarily focuses on the nature of a fictional discourse and the general issue of fictionality. Problems are viewed from a pragmatic point of view, i.e. we are primarily concerned with the behaviour of participants in communication exchanges, exploring the activity of speakers (authors) and recipients (readers). Our starting point was the so-called "theory of pretence", which was promoted by founders of the speech-act theory in order to explain and clarify fictionality. According to these scholars, the language of fiction is "parasitic" (Austin); it's an utterance lying outside the circumstances that could make it a successful illocutionary act (Searle, Ohmann). The path to more appropriate reformulation of "illocutionary" theory of fictionality leads through the scope of possible worlds. This approach suggests that a fictional discourse should be considered as a narrative of facts about the world (Lewis). In this case, in addition to the authors who imitate narrative, we can also take into account their fictional counterparts, narrators, who narrate either truthfully or falsely. Furthermore, it is believed that the creation of fiction is not an imitation, but a full speech activity, "doing things by words", which requires world-formative power. It...