Karcerální feminismus a domácí násilí: Kritická analýza české trestní politiky a debat o ní s důrazem na přeživší a marginalizované skupiny.

Abstract

Práce zkoumá, jaké rámce spravedlnosti se objevují v parlamentních diskusích o genderově podmíněném násilí v České republice a do jaké míry odpovídají rámci karcerálního feminismu. Analyzovaným vzorkem jsou stenozáznamy parlamentní debaty o Istanbulské úmluvě (2018-2024) a redefinici znásilnění (2021-2024) a textové výstupy feministických organizací (proFem, Konsent, Amnesty International ČR). Metodologicky práce stojí na foucaultovské diskurzivní analýze, kterou pro práci s texty veřejné politiky operacionalizuje WPR přístup Carol Bacchi. Analýza ukázala, že karcerální logika v české debatě o GPN nefunguje jako jedno z konkurenčních řešení, ale jako sdílený horizont, vůči kterému se obhájcovstvo ani odpůrcovstvo nevymezuje. Strukturální rámec GPN je v parlamentní debatě buď přítomen pouze jako odmítaná teze, nebo nezaznívá vůbec; texty feministických organizací tento horizont nezpochybňují ani tam, kde mají strukturální argumentaci ve vlastních výzkumných zprávách. Práce přispívá rozlišením karcerální logiky jako funkce vyplňující místo kooptační v post-totalitním kontextu.

This thesis examines what frameworks of justice appear in Czech parliamentary debates on gender-based violence and to what extent they correspond to the framework of carceral feminism. The analytical sample consists of parliamentary transcripts on the Istanbul Convention (2018-2024) and the redefinition of rape (2021-2024), together with textual outputs of feminist organisations (proFem, Konsent, Amnesty International CZ). Methodologically the thesis draws on Foucauldian discourse analysis, operationalised for policy texts through Carol Bacchi's WPR approach. The analysis shows that carceral logic in the Czech debate on GBV does not function as one of several competing responses, but as a shared horizon against which neither proponents nor opponents position themselves. The structural framework of GBV is in parliamentary debate either present only as a rejected proposition, or absent entirely; texts of feminist organisations do not challenge this horizon either, even where they have structural argumentation available in their own research reports. The thesis contributes by distinguishing carceral logic as a filling rather than co-opting function in the post-totalist context.