Dítě jako osoba

Abstract

This thesis addresses the question of whether children, particularly of school age, can be understood as persons, and what implications this understanding has for pedagogical practice. To answer this question, four philosophical conceptions of personhood are analysed: the ontological approach of Robert Spaemann, the deontological approach of Immanuel Kant, the teleological approach rooted in Aristotelian virtue ethics, and the phenomenological approach of Emmanuel Levinas. Each conception is systematically presented through its key concepts, then related to the question of the moral status of the child, and pedagogical implications are drawn from each. The thesis demonstrates that, despite significant differences in approach, all four traditions share a rejection of functionalist conceptions of personhood and converge on the conclusion that children cannot be excluded from the moral world. On the basis of comparative analysis, four concrete requirements for pedagogical practice are formulated, and a reasoned personal position is offered regarding which tradition provides the strongest foundation for the ethics of pedagogical practice.

Tato diplomová práce se zabývá otázkou, zda lze děti, a to zejména ve školním věku, chápat jako osoby, a jaké důsledky má toto chápání pro pedagogické jednání. K zodpovězení této otázky jsou analyzována čtyři vybraná filosofická pojetí osoby: ontologické pojetí Roberta Spaemanna, deontologické pojetí Immanuela Kanta, teleologické pojetí vycházející z aristotelské etiky ctností a fenomenologické pojetí Emmanuela Lévinase. Každá z těchto koncepcí je nejprve systematicky představena v klíčových pojmech, poté vztažena k otázce morálního statutu dítěte a z ní jsou vyvozeny pedagogické implikace. Práce ukazuje, že přes výrazné rozdíly v přístupu se všechny čtyři tradice shodují v odmítnutí funkcionálního pojetí osoby a v závěru, že dítě nelze z morálního světa vyloučit. Na základě srovnávací analýzy jsou formulovány čtyři konkrétní požadavky na pedagogické jednání a je nabídnuto vlastní stanovisko k otázce, která tradice poskytuje nejsilnější základ pro etiku pedagogické praxe.