Shakespeare na střední: Teenagerovské adaptace Shakespearových her jako svébytný žánr

Abstract

(in English) The bachelor's thesis examines the relationship between teenage cinematic adaptations of Shakespeare and their original sources. In an article titled Adaptation, the Genre, Thomas Leitch claims that adaptations contain textual markers which identify them as such. In a similar vein, the thesis attempts to find hypermediated and immediated markers, shared by all the examined films. The multiplicity of the ways in which the adaptations refer to Shakespeare himself is also analysed. The author's legacy is treated in an ambivalent manner: the examined films partly try to undermine his cultural authority, yet they use it as the basis for their claim of legitimacy, all the while trying to educate the model viewer. Remediations of Elizabethan drama meet contemporary popular culture, live musical performances, and allusions to other films belonging to the same genre. As a result, saturated hypertexts which imitate the dramatic conventions of Shakespeare's time emerge. The term adaptation can thus be understood in multiple ways: firstly, as a result of the transposition of a work of art into another format, secondly, as a creative process in which Shakespeare himself partook, and lastly, as a complex exchange involving not only the adaptation and its source, but also all other texts and outside...

(česky) Bakalářská práce zkoumá, jakým způsobem se teenagerovské filmové adaptace Shakespeara vztahují ke svým předlohám. Thomas Leitch ve článku Adaptation, the Genre tvrdí, že uvnitř adaptací existují textuální vodítka, zdůrazňující jejich transmedialitu. Práce na základě této myšlenky nachází hypermediované a imediované znaky, společné sledovaným filmům. Dále je zde zkoumána různost způsobů, jimiž se adaptace odkazují k samotnému Shakespearovi. Filmy s jeho osobou nakládají ambivalentně: částečně podkopávají jeho kulturní autoritu, ale současně se pomocí ní legitimizují, a snaží se tak vzdělat modelové diváctvo. Remediace alžbětinského dramatu se zde setkávají se soudobou populární kulturou, živými hudebními vystoupeními a narážkami k jiným teenagerovským filmům. Výsledkem jsou saturované hypertexty, které napodobují sebereflexivní konvence divadla Shakespearovy doby. Pojem adaptace tak lze chápat ve vícero smyslech: zaprvé jako výsledný produkt převodu díla do nového formátu, zadruhé jako tvůrčí proces, jehož se účastnil i sám Shakespeare, a v neposlední řadě jako komplexní výměnu, zahrnující nejen adaptaci a originál, ale také všechny ostatní texty či reálie, k nimž se adaptace vztahuje.