Železnice jako nástroj státní integrace v meziválečném Československu a Jugoslávii

Abstract

This thesis examines railway infrastructure as a tool of state integration in interwar Czechoslovakia and Yugoslavia. It is based on the premise that railways do not represent merely a technical or economic system, but a complex social phenomenon that co-shapes the spatial organisation of the modern state. The thesis applies an original analytical framework comprising the political-strategic, spatial, and symbolic dimensions, and methodologically employs a qualitative historical-interpretive analysis complemented by quantitative indicators. Czechoslovakia serves as the main analytical case, while Yugoslavia functions as a contrasting case. The analysis demonstrates that Czechoslovakia formulated a comprehensive legislative framework (Act No. 235/1920 Sb.) and gradually centralised the institutional management of railway construction, although the implementation fell significantly short of these ambitions: of the 15 lines specified by the act, none was fully completed within the planned timeframe, and only 6 by 1938. This planning coherence was complemented by a symbolic dimension shaped by functionalist station architecture and representative motor trains, alongside which a private visionary perspective developed in the form of the Baťa brothers' transport concept. Yugoslavia, by contrast, never...

Tato diplomová práce zkoumá železniční infrastrukturu jako nástroj státní integrace v meziválečném Československu a Jugoslávii. Vychází z předpokladu, že železnice nepředstavuje pouze technický nebo ekonomický systém, ale komplexní společenský fenomén spoluutvářející prostorovou organizaci moderního státu. Práce aplikuje vlastní analytický rámec zahrnující politicko-strategickou, prostorovou a symbolickou rovinu a metodologicky využívá kvalitativní historicko-interpretativní analýzu doplněnou o kvantitativní indikátory. Československo představuje hlavní analytický případ, Jugoslávie slouží jako kontrastní případ. Z analýzy vyplývá, že Československo formulovalo ucelený legislativní rámec (zákon č. 235/1920 Sb.) a postupně centralizovalo institucionální řízení železniční výstavby, ačkoli realizace zůstala výrazně za ambicemi: z 15 tratí vyjmenovaných zákonem nebyla v plánovaném termínu plně dokončena žádná a do roku 1938 jen 6 z nich. Plánovací koherenci doplňovala symbolická rovina utvářená funkcionalistickou nádražní architekturou a reprezentativními motorovými vozy, paralelně s níž se rozvíjela soukromá vizionářská perspektiva bratrů Baťových. Jugoslávie naproti tomu závazný plán nikdy nepřijala, její železniční správa zůstala fragmentovaná do pěti oblastních direkcí navazujících na odlišné...