Hudba, která nese film: Analýza funkce filmového soundtracku a originálního score ve filmech Vlny, Sbormistr a Otec

Abstract

This master's thesis examines the function of film music in relation to audience reception through the analysis of three contemporary films from the Czech and Slovak context: Waves (2024, dir. Jiří Mádl), Broken Voices (2025, dir. Ondřej Provazník) and Father (2025, dir. Tereza Nvotová). Each film represents a distinct approach to sound: Waves relies on a compilation soundtrack consisting of pre-existing recordings, Broken Voices builds on an original score and choral singing tied to the characters' perspectives, and Father presents a hybrid model in which music merges with sound design to convey the protagonist's subjective sonic experience. The thesis combines interpretive analysis of selected film scenes, reception research conducted through a focus group of ten respondents, and interviews with composers Jonatán Pastirčák and Ondřej Mikula. The research demonstrates that music actively organises narrative structure, emotional impact and the identity of each film, although through different means in each case. It further shows that the degree to which viewers can verbalise their experience of music does not correspond to the depth of its effect, that silence functions as a fully-fledged dramaturgical device, and that the cultural memory activated by compilation soundtracks is asymmetric across...

Diplomová práce se zabývá funkcí filmové hudby ve vztahu k divácké recepci na příkladu tří současných filmů z českého a slovenského prostředí: Vlny (2024, r. Jiří Mádl), Sbormistr (2025, r. Ondřej Provazník) a Otec (2025, r. Tereza Nvotová). Každý z filmů reprezentuje odlišný přístup k práci se zvukem: Vlny pracují s kompilovaným soundtrackem složeným z existujících nahrávek, Sbormistr staví na originálním score a sborovém zpěvu navázaném na perspektivu postav a Otec představuje hybridní model, v němž hudba splývá se sound designem a zprostředkovává subjektivní zvukový prožitek hlavní postavy. Práce kombinuje interpretační analýzu vybraných filmových scén, recepční výzkum formou fokusní skupiny s deseti respondenty a rozhovory s tvůrci hudby Jonatánem Pastirčákem a Ondřejem Mikulou. Výzkum ukázal, že hudba ve všech třech filmech aktivně organizuje narativní strukturu, emocionální účinek i identitu díla, pokaždé však jinými prostředky. Zároveň se ukázalo, že míra verbalizovatelnosti hudby neodpovídá síle jejího účinku, že ticho funguje jako plnohodnotný dramaturgický prostředek a že kulturní paměť aktivovaná kompilovaným soundtrackem je generačně i osobně asymetrická.