Divácké přijetí Christophera Nolana: Fascinace nebo frustrace?

Abstract

This master's thesis explores how contemporary audiences receive and interpret narrative complexity in the films of Sir Christopher Nolan, focusing on the fine line between audience fascination and cognitive frustration. Through a mixed-methods research design combining a quantitative survey of three hundred respondents with in-depth semi-structured interviews with twenty viewers, the thesis analyzes the breaking point in audience tolerance in detail. Using a comparative case study of the films Inception (2010) and Tenet (2020), the research demonstrates that audiences are willing to engage in a demanding intellectual game only when it is balanced by a strong emotional anchor and the possibility of empathetic connection with the main characters. If the human dimension gives way to pure mechanics, the fascination can quickly turn from passionate plot decoding into semantic alienation. The thesis also demonstrates the crucial role of participatory culture and collective intelligence in the digital environment. Online discussions and explanatory videos serve as key frustration mitigators, through which individual confusion from the cinema is transformed into a shared community triumph. The findings suggest that through his work, the director has redefined the traditional perceptual viewing contract...

Tato diplomová práce zkoumá, jak současné publikum přijímá a interpretuje narativní komplexitu ve filmech Sira Christophera Nolana, přičemž se zaměřuje na tenkou hranici mezi diváckou fascinací a kognitivní frustrací. Prostřednictvím smíšeného výzkumného designu, který kombinuje kvantitativní dotazníkové šetření na vzorku tří set respondentů s hloubkovými polostrukturovanými rozhovory s dvaceti diváky, práce detailně analyzuje zlomový bod v divácké toleranci. Pomocí komparativní případové studie snímků Počátek (2010) a Tenet (2020) výzkum prokazuje, že publikum je ochotno přistoupit na náročnou intelektuální hru pouze tehdy, je-li vyvážena silnou emocionální kotvou a možností empatického napojení na ústřední postavy. Pokud lidský rozměr ustoupí čisté mechanice, může se fascinace rychle ze zapáleného luštění zápletky změnit v sémantické odcizení. Práce rovněž dokládá zásadní roli participativní kultury a kolektivní inteligence v digitálním prostředí. Internetové diskuse a vysvětlující videa slouží jako klíčové tlumiče frustrace, díky nimž se individuální zmatení z kinosálu transformuje ve sdílený komunitní triumf. Závěry naznačují, že režisér svou tvorbou redefinoval tradiční percepční diváckou smlouvu a změnil jednorázové sledování velkofilmu v dlouhodobou intelektuální a společenskou událost.