Důsledky porážky Itálie u Adwy pro italskou národní identitu a evropský imperialismus (1896-1915)

Abstract

This bachelor's thesis examines the consequences of Italy's defeat at the Battle of Adwa (1896) for Italian national identity and European imperialism between 1896 and 1915. The event is analyzed primarily as a profound psychological and identitary trauma that disrupted the contemporary narrative regarding the superiority of the European "civilizing mission" within Italian society. Through a qualitative case study and historical-critical discourse analysis (using parliamentary transcripts and the daily newspaper La Stampa), the thesis details how Italian political and media elites responded to this unprecedented debacle. The research demonstrates that in an effort to save the legitimacy of the liberal state and the institution of the military from collapse, the state apparatus resorted to a targeted discursive isolation of the problem. This consisted of the purposeful personification of blame and the institutional repression of historical memory. The state's inability to openly reflect on the structural flaws of its colonialism led to long-term social frustration. This was successfully exploited in the early 20th century by a new generation of radical nationalists. The thesis concludes that the unresolved trauma of Adwa and the urgent desire to prove Italian military prestige to Europe served as...

Předkládaná bakalářská práce se zabývá důsledky porážky Itálie v bitvě u Aduy (1896) pro italskou národní identitu a evropský imperialismus v období mezi lety 1896-1915. Událost je zkoumána především jako hluboké psychologické a identitární trauma, které v italské společnosti zásadně narušilo dobový narativ o nadřazenosti evropské "civilizační mise". Prostřednictvím kvalitativní případové studie a historicko-kritické analýzy diskurzu (s využitím parlamentních stenogramů a tištěného deníku La Stampa) práce detailně mapuje, jak italské politické a mediální elity na tento bezprecedentní debakl reagovaly. Výzkum ukazuje, že ve snaze zachránit legitimitu liberálního státu a instituci armády před kolapsem, přistoupil státní aparát k cílené diskurzivní izolaci problému. Ta spočívala v účelové personifikaci viny a v institucionálním vytěsnění historické paměti. Neschopnost státu otevřeně reflektovat strukturální chyby svého kolonialismu vedla k dlouhodobé společenské frustraci. Tu na počátku 20. století úspěšně využila nová generace radikálních nacionalistů. Práce dochází k závěru, že právě neuzavřené trauma z Aduy a touha dokázat Evropě italskou vojenskou prestiž sloužily jako jeden z klíčových mobilizačních faktorů pro invazi do Libye (1911) a následný vstup Itálie do první světové války (1915).