Role oxytocinu a vasopresinu v partnerských vztazích u člověka

Abstract

Oxytocin and vasopressin are key neuropeptides regulating social behavior, yet their role in human romantic relationships remains unclear. This thesis critically evaluates the available literature on the influence of these hormones on romantic love in humans. Findings from human studies are complemented by data from animal models, primarily on prairie voles (Microtus ochrogaster). It appears that oxytocin does not function merely as a mechanism promoting prosocial behavior, but rather increases overall sensitivity to social stimuli. In a relationship, it amplifies existing dynamics, ranging from deepening trust to increasing anxiety. Vasopressin fulfills a complementary role, in men, it increases vigilance toward potential rivals and promotes mate guarding. These neural changes may not necessarily translate into conscious experience. The effects of these neuropeptides exhibit significant sexual dimorphism and are modulated by gonadal steroids as well as the genetic variability of their receptors. The text also mentions the potential use of oxytocin in couples therapy, although its added benefit has not yet been reliably demonstrated. Finally, the thesis highlights the methodological limitations of the field, particularly the unreliable correlation between peripherally measured neuropeptide levels...

Oxytocin a vazopresin jsou klíčové neuropeptidy regulující sociální chování, nicméně jejich role v lidských partnerských vztazích není zcela jednoznačná. Práce kriticky hodnotí dostupnou literaturu o vlivu těchto hormonů na romantickou lásku u člověka. Poznatky z humánních studií jsou v textu doplněny o data z animálních modelů, především na hraboších prériových (Microtus ochrogaster). Ukazuje se, že oxytocin nefunguje pouze jako mechanismus podporující prosociální chování, ale spíše zvyšuje celkovou citlivost vůči sociálním podnětům. Ve vztahu umocňuje stávající dynamiku, od prohlubování důvěry až po nárůst úzkosti. Vazopresin plní doplňující funkci, u mužů zvyšuje ostražitost vůči rivalům a ochranu partnerské vazby. Tyto neurální změny se přitom nemusí promítat do vědomého prožívání. Působení neuropeptidů vykazuje výrazný pohlavní dimorfismus a je modulováno pohlavními hormony i genetickou variabilitou receptorů. V textu je rovněž zmíněno využití oxytocinu v párové terapii, jehož přidaný benefit však dosud nebyl spolehlivě prokázán. Závěrem práce upozorňuje na metodologické limity oboru, zejména na nespolehlivou korelaci mezi periferně měřenými hladinami neuropeptidů a centrální aktivitou v mozku. Klíčová slova oxytocin, vazopresin, láska, partnerská vazba, člověk