Řeč a smrtelnost: k Heideggerovu promýšlení býti z řeči.

Abstract

Předkládaná disertační práce se zabývá Heideggerovou snahou myslet člověka jako smrtelníka v kritickém vymezení vůči tradičnímu určení člověka jako živočicha nadaného řečí a rozumem. První kapitola se jednak pokouší ukázat, že tuto Heideggerovu pozici lze pochopit adekvátněji, čte-li se ve světle subtilnějšího rozlišení, které kapitola terminologicky zachycuje heuristickým výkladem věcně spřízněných textů třicátých let, a jednak se snaží rekonstruovat otázku, jež k určení člověka jako smrtelníka vede. Druhá kapitola tuto otázku artikuluje na základě Heideggerových textů a přednášek o řeči z padesátých let a vyzdvihuje nosné motivy, které závěrečná kapitola podrobným výkladem přednášky Cesta k řeči (Der Weg zur Sprache) uvádí do souvislosti s Heideggerovým vypracováním jevení spoluutvářeného řečí, v němž je člověk jako smrtelník teprve smysluplný.

This dissertation examines Heidegger's attempt to think the human being as mortal, in critical demarcation from the traditional determination of the human being as an animal endowed with speech and reason. The first chapter seeks, on the one hand, to show that Heidegger's position is more adequately understood when read in light of a more subtle distinction, which it captures terminologically through a heuristic interpretation of thematically related texts from the 1930s; on the other hand, it reconstructs the guiding question that leads to the determination of the human being as mortal. The second chapter articulates this question on the basis of Heidegger's texts and lectures on language from the 1950s and foregrounds the key motifs that the concluding chapter brings into relation-through a detailed interpretation of the lecture 'The Way to Language' (Der Weg zur Sprache)-with Heidegger's elaboration of an appearing co-constituted by language, within which alone the human being becomes meaningful as mortal.