Duše v Plótínově filosofii

Abstract

The aim of this thesis is to present a consistent interpretation of the soul in Plotinus' philosophy. The first part of the thesis examines how Plotinus uses the term "soul" and argues that he uses it in two mutually irreducible ways that give rise to two different notions. The first notion is the soul as a "static" component of the rational structure of reality, as an internally structured third principle after the One and Intellect. The second notion is the soul as a "dynamic" living subject - "us" - who have descended into the body but also have the possibility of ascending to Intellect and the One. The following sections thoroughly examine these two notions. First, the thesis uses Plotinus' analogy of science (IV.9.5.7-26) to present an interpretation of the "static" soul as a unified multiplicity of a specific, self-similar type. Then, the thesis uses this structure to examine the soul understood as a "dynamic" subject, identifying it with Plotinus' "long life" (V.2.2.26-27), and explaining its descent and ascent.The main contribution of the thesis is synthesizing both notions. In other words, it proposes an interpretation in which there is no tension between the two notions; rather, they complement each other and can be analyzed using the same language.

Cílem této disertační práce je pokus o nalezení konsistentního pojetí duše v Plótínově filosofii. Ve své první části práce zkoumá, jak Plótínos se slovem "duše" pracuje, a argumentuje pro to, že je používá dvěma na sebe vzájemně neredukovatelnými způsoby, z nichž vyplývají dvě rozdílná pojetí duše. V prvním pojetí je duše jako "statická" součást racionální struktury skutečnosti, jako vnitřně strukturovaný třetí princip po Jednu a Intelektu. V druhém pojetí je duše "dynamický" žijící subjekt, "my", kteří jsme sestoupili do těla, ale máme jako reálnou životní možnost i výstup k Intelektu a Jednu. V následujících dvou částech práce podrobně zkoumá tato pojetí. Nejprve s využitím Plótínovy analogie vědy (Enn. IV, 9 [8], 5, 7-26) předkládá interpretaci "statické" duše jako sjednocené mnohosti specifického, soběpodobného typu. Následně využívá takto popsanou strukturu k popisu duše pojímané jako "dynamický" subjekt, identifikuje ji s Plótínovým "dlouhým životem" (Enn. V, 2 [11], 2, 26-27) a předkládá vysvětlení jejího sestupu a výstupu. Hlavním přínosem práce je přitom představení syntézy obou pojetí, tedy takové interpretace, ve které mezi nimi nevzniká pnutí, ale naopak se doplňují a lze je analyzovat stejným jazykem.