Člověk hravý jako člověk (křesťan) budoucnosti

Abstract

Diplomová práce se zabývá významem hravosti v životě člověka a vztahem mezi hravostí a křesťanstvím. První část objasňuje, proč je hra důležitým způsobem lidského jednání a proč je člověk hravý dobrým ideálem pro člověka v každém věku. Druhá část zkoumá, nakolik hravost může být připisována Bohu coby Stvořiteli, nakolik je přítomná u Ježíše, v jeho učení a v křesťanské tradici. Práce odpovídá na otázku, jestli hravý člověk může být křesťanským ideálem a jestli křesťanství k tomuto ideálu vede. Ukazuje, že ačkoli evangelia Ježíše nevykreslují jako hravého, jeho učení hravost nevylučuje a křesťanská mystická tradice k ní může inspirovat. Taktéž pro křesťanskou službu (diakonii) může být hravost velice prospěšným obohacením; křesťana ve službě hravost odvádí od sklonu k sebeobětování.

The thesis examines the significance of playfulness in human life and the relationship between playfulness and Christianity. The first part clarifies why play is an important mode of human action and why a playful person represents a valuable ideal at any age. The second part explores to what extent playfulness can be attributed to God as Creator, how it is present in Jesus, in his teaching, and within the Christian tradition. The thesis addresses whether a playful person can be considered a Christian ideal and whether Christianity leads toward this ideal. It shows that although the Gospels do not portray Jesus as playful, his teaching does not exclude playfulness, and the Christian mystical tradition may even inspire it. Playfulness can also enrich Christian service (diakonia); it helps those who serve to avoid a tendency toward self-sacrifice.