Provokace a ticho jako výrazové kontrasty v dramatické tvorbě Larse Noréna

Abstract

The thesis analyses three selected plays by Swedish playwright Lars Norén, representing three distinct periods of his work: Stillheten (1986), Skuggpojkarna (1999), and Tyst musik (2002). Its aim is to map the changes in the use of two expressive dramatic devices - silence and provocation - understood as opposing ends within the spectrum of dramatic expression. The theoretical part briefly introduces the author's life and work and outlines three creative phases based on the characteristic features of plays from each period. This section concludes by placing the two examined devices within the context of theatre theory. The analytical part of the thesis focuses on an examination of the selected works in order to identify the ways in which Norén employs silence and provocation throughout his body of work. The result is a comparison of the functions, forms, and balance between silence and provocation within the dramatic structure of the three plays. The analysis shows that silence and unspoken moments play a key (though differing) role in all three phases of Norén's work, while provocation serves as a contrasting device whose degree and form change depending on the theme of the given play and the author's creative period. Keywords drama, playwright, Lars Norén, contrasts, silence, provocation,...

Práce se zabývá analýzou tří vybraných dramat švédského dramatika Larse Noréna, zastupujících tři odlišná období jeho tvorby: Stillheten (1986), Skuggpojkarna (1999) a Tyst musik (2002). Cílem je zmapovat proměny v užívání dvou výrazových prostředků - ticha a provokace - chápaných jako protipóly v rámci spektra dramatického vyjadřování. Teoretická část stručně představuje autorův život a tvorbu a vymezuje tři tvůrčí fáze podle charakteristických znaků dramat z jednotlivých období. Závěrem této části jsou oba zkoumané prostředky zasazeny do kontextu divadelní teorie. Analytická část práce se soustředí na rozbor vybraných děl s cílem postihnout způsoby, jimiž Norén pracuje s tichem a provokací napříč celým dílem. Výsledkem je vzájemné porovnání funkcí, podob a vyvažování přítomnosti ticha a provokace v rámci dramatické struktury rozebíraných her. Analýza ukazuje, že ticho a nevyřčené momenty hrají klíčovou (i když odlišnou) roli ve všech třech fázích Norénovy tvorby, zatímco provokace slouží jako kontrastující prostředek, jehož míra a forma se proměňují v závislosti na tématu konkrétní hry a tvůrčím období autora. Klíčová slova drama, dramatik, Lars Norén, kontrasty, ticho, provokace, násilí, Švédsko, švédské drama, divadelní hry