Verbální a obrazové narativy vztahování se k přírodě u dospívajících roverek Experimentální kvalitativní studie

Abstract

This thesis explores how adolescent roverky (members of the Czech scouting movement) construct their relationship to nature through verbal and visual narratives. The research is grounded in environmental sociology and posthumanist thought, emphasizing sensory, emotional, and imaginative ways of relating to the (non)human world. The theoretical framework draws on the concepts of environmental identity, eco-phenomenology, posthumanist ethics, and imagination. Methodologically, the thesis employs participatory action research and combines the photovoice method with thematic network analysis of oral testimonies and semiotic analysis. The findings show that the scouts perceive nature as a living agent, a spiritual space, and a moral partner. Their narratives express ecological sensitivity, a rejection of anthropocentrism, and criticism of the majority society, which they view as alienated from nature. Both verbal and visual narratives are strongly metaphorical, emotional, and imaginative, often intertwined with autobiographical experiences. The results highlight the potential of the scouting environment as a space for forming a deep environmental consciousness and offer insights for environmental education focused on experience, imagination, and an ethics of care for the planet.

Diplomová práce se zabývá tím, jak dospívající roverky (členky skautského hnutí) prostřednictvím verbálních a vizuálních narativů konstruují svůj vztah k přírodě. Výzkum je zakotven v rámci environmentální sociologie a posthumanistického myšlení a klade důraz na smyslové, emocionální a imaginativní způsoby vztahování se k (ne)lidskému světu. Teoreticky se opírá o koncepty environmentální identity, ekofenomenologie, posthumanistické etiky a imaginace. Metodologicky čerpá z participativního akčního výzkumu a využívá metodu photovoice v kombinaci s tematickou síťovou analýzou orálních výpovědí a sémiotickou analýzou. Zjištění ukazují, že skautky vnímají přírodu jako živou aktérku, duchovní prostor a morálního partnera. Jejich narativy vyjadřují ekologickou citlivost, odmítnutí antropocentrismu a kritiku většinové společnosti, kterou vnímají jako odcizenou přírodě. Verbální i vizuální narativy jsou silně metaforické, emocionální a imaginativní, často propojené s autobiografickými zážitky. Výsledky poukazují na potenciál skautského prostředí jako místa pro formování hlubokého environmentálního vědomí a nabízejí podněty pro environmentální vzdělávání zaměřené na prožitek, imaginaci a etiku péče o planetu.