Různé podoby poetiky každodennosti v české literatuře od druhé poloviny 20. století do současnosti

Abstract

Tato disertační práce se zaměřuje na různé podoby poetiky každodennosti v české poezii od druhé poloviny 20. století až do současnosti. Jedná se o ústřední jev ve vývoji moderní a současné české poezie, který má své kořeny zejména ve zkušenosti Skupiny 42. Kromě literárního proudu Skupiny 42 je v práci za estetický předpoklad zahrnuta také poetika totálního realismu; tyto dva proudy jsou neoddělitelné od této studie a výrazně ovlivnily analyzované básníky. Předmětem zkoumání je specifická poetika každodennosti v díle Jana Skácela, Ivana Wernische a Petra Hrušky. Zvláštní pozornost je věnována rané tvorbě Skácela, zejména jeho první sbírce Kolik příležitostí má růže (1957), zatímco jsou rovněž analyzována díla Ivana Wernische od 70. let, tedy z období normalizace, kdy byl cenzurován. Metodou je analýza básnických textů zasazených do jejich historického a kulturního kontextu. Tato analýza ukazuje, že ačkoliv existují určité expresivní podobnosti a tendence k tématu každodennosti je společná, stylistické prostředky jejího vyjádření se výrazně liší. Tyto básnické světy jsou si blízké i vzdálené zároveň, a v každém z nich poetika každodennosti nabývá své specifické a rozpoznatelné podoby. V této práci je navržena jakási malá fenomenologie každodennosti.

This doctoral thesis focuses on the different forms that the poetics of everyday life takes in Czech poetry from the second half of the 20th century to contemporary times. This is a central phenomenon in the development of modern and contemporary Czech poetry, which finds its primary origins in the experience of Group 42. However, in addition to the literary current of Group 42, the poetics of total realism will also be included as an aesthetic premise in this work: these are two experiences that are inseparable from this study and have significantly influenced the poets analysed here. The object of study is the particular poetics of the everyday in the works of Jan Skácel, Ivan Wernisch, and Petr Hruška. In particular, Skácel's early production, especially his first collection Kolik příležitostí má růže (1957), is examined, while the works of Ivan Wernisch from the 1970s onwards - the normalization period when he was censored - are also considered. The method used is the analysis of poetic texts framed within their historical and cultural context. Through this analysis, it will be shown that although certain expressive affinities exist and the tendency toward everyday life is common, the stylistic means of its representation differ greatly. These poetic worlds are close yet distant from each other, and in...