Neoosmanismus a jeho projekce do mezinárodních vztahů Turecka: Případ Libye

Abstract

Tato bakalářská práce zkoumá, jak neoosmanismus ovlivňuje tureckou zahraniční politiku ve vztahu k Libyi. Zjišťuje, zda se dají v tureckém působení v Libyi pozorovat zřetelné projevy nové turecké politické doktríny neoosmanismu, nebo zda toto angažmá nenese prvky, které by ilustrovaly proměnu zahraničněpolitické koncepce. Tato souvislost je hledána v období od arabského jara a pádu Kaddáfího režimu do konce turecké intervence v roce 2020. První část práce skrze reflexi akademické debaty definuje termíny kemalismus a neoosmanismus. Na základě této debaty jsou následně stanoveny klíčové aspekty druhé z uvedených doktrín, mezi něž patří: panturkismus smíšený s panislamismem, důraz na náboženství a osmanské dědictví, vlastní nezávislá soft/hard power diplomacie, agresivní regionální politika a multidimenzionální přístup k zahraniční politice. Druhá část popisuje, jak se její ideje dostávaly do tureckého politického diskurzu, a zasazuje Turecko-libyjské vztahy do širšího historického kontextu. Třetí část tyto aspekty zkoumá na příkladě působení Ankary v Libyi a vůči jiným zemím, které jsou v angažovány v jejích vnitřních záležitostech. Zjištění ukazují, že turecké zásahy v této zemi je možné interpretovat jako důkaz uplatňování neoosmanské vize. Dále práce taktéž dochází k závěru, že vztah mezi chováním...

This thesis analyzes how Neo-Ottomanism influences Türkiye's foreign policy in its approach towards Libya. It seeks to assess whether a clear pattern of the new Turkish political doctrine of Neo-Ottomanism can be observed in Türkiye's engagement in Libya, or whether this engagement does not carry any features that illustrate a transformation of foreign policy concepts. This link is examined in the period from the Arab Spring and the fall of the Gaddafi regime to the end of the Türkiye's intervention in 2020. The first part of the paper defines the terms Kemalism and Neo- Ottomanism through a reflection on the academic debate. Based on this debate, key aspects of the latter doctrine are then identified, including: panturkism mixed with pan-Islamism, an emphasis on religion and Ottoman heritage, its own independent soft/hard power diplomacy, aggressive regional politics and a multidimensional approach in foreign policy. The second part describes how its ideas entered Türkiye's political discourse and places Türkiye's-Libyan relations in a broader historical context. The third part examines these aspects through the example of Ankara's actions in Libya and towards other countries involved in its internal affairs. The findings show that Türkiye's interventions in that country can be interpreted as...