Filosofické důsledky rozpadu simultaneity

Abstract

The special theory of relativity implies the relativity of simultaneity, i.e. that two different observers may not agree whether two spatially separated events happened at the same time. While Hilary Putnam argues that because of this future events are already real in the present, Henri Bergson concludes that the implications of special relativity are imaginary and thus bear no consequences for what real simultaneity is. This thesis tries to question both Putnam's and Bergson's conclusions in favor of a new Bergson inspired interpretation of the relativity of simultaneity. The critique of Putnam will consist of questioning the ontological relevance of the geometrical abstractions which Putnam takes for granted while the critique of Bergson will show that instead of interpreting special relativity Begson's account leads to rejecting it altogether. The final interpretation will build on what continues to be relevant in Bergson's account.

Speciální teorie relativity zavádí relativitu současnosti, která tvrdí, že na tom, zda se dvě prostorově vzdálené události staly ve stejný okamžik, se různí pozorovatelé nemusí shodnout. Zatímco Hilary Putnam z toho vyvozuje reálnost budoucích událostí již v přítomnosti, Henri Bergson dochází k závěru, že důsledky speciální relativity jsou fiktivní, a nijak se proto netýkají současnosti skutečné. Tato práce se pokusí zpochybnit jak Bergsonův, tak Putnamův závěr ve prospěch nové, Bergsonem inspirované interpretace relativity současnosti. Kritika Putnama bude spočívat ve zpochybnění ontologické relevance geometrických abstrakcí, které Putnam považuje za samozřejmé, zatímco kritika Bergsona ukáže, že namísto interpretace speciální relativity vede Bergsonův výklad k jejímu odmítnutí. Závěrečná interpretace bude stavět na tom, co přesto zůstává na Bergsonově přístupu relevantní.