Prostor a čas v knežských denících českého baroka (příspěvek ke studiu jednoho typu pramene)

Abstract

Zdá se mi pochopitelnou radost jednoho z největších historiků 20.století Fernanda Braudela nad těmi rukopisy, které před ním nikdo nebo skoro nikdo nestudoval./1/ Lásku k neprozkoumaným manuskriptům s ním sdílel také jiný velký historik Johann Huizinga, jenž se sice vyznal ze svého okouzelní netištěným pramenným materiálem, neodpustil si však do knihy "Wege der Kulturgeschichte" vložit také varování před nezřízeným pronikáním v málo známé prameny, bez jasné představy toho, co v nich má být vlastně zkoumáno.!2/ Tohoto nebezpečí (které pro mne vždy bylo a stále vskutku je nebezpečím) jsem se snažil vyvarovat důrazem na teoretickou podloženost své práce, ačkoliv lze jen obtížně svazovat teoretické otázky historické vědy s konkrétními prameny. Jde však možná o jednu z cest jak ve vlastním vědomí narušit zažitá schémata vytvořená literaturou, která nemusí směřovat ani k ověřování údajů v primárních pramenech, ani se nezbytně nevyrovnává s noetickými a dalšími teoretickými problémy studia historie a která bez hledání a nezbytného tápání předkládá čtenářům minulost jako factum brutum.